KSČM

Gruzie (či gruzínsky Sakartvelo), malá země na jižních svazích Kavkazu a východních březích Černého moře, se už roky zmítá v politických i ekonomických problémech. 

Z nevyzpytatelného režimu Michaila Saakašviliho jsou zjevně více a více rozladěni i ti, kteří ho před časem k moci dosadili. 

Koneckonců se to bere jako fakt. To, co bylo běžné na americkém zadním dvorečku, v Latinské Americe, kde si USA dosazovaly a vyměňovaly své loutky, se v rámci »šíření demokracie« dostalo i dále do světa. Krátce po tzv. Revoluci růží v listopadu 2003 napsala agentura DPA (24.11.2003): »O Ševarnadzeho osudu rozhodli především Američané. Použili stejný scénář jako v případě svržení srbského prezidenta Miloševiče v roce 2001. Je tu dokonce i personální kontinuita v osobě amerického velvyslance Richarda Milese. Ten byl v pravou chvíli v Bělehradě i Tbilisi«.

Na financování obou převratů, a pak i dalších, se významně podílel americký miliardář maďarského původu George Soros. Svržený gruzínský prezident a dřívější blízký souputník M. Gorbačova – Eduard Ševarnadze – tehdy řekl izraelskému deníku Jediot Achronot: »Jsem šokován, jak některé mezinárodní organizace, například Sorosova nadace, hrubě, neomaleně a masivně zasahují do vnitřních záležitostí státu.« Své by mohly vyprávět i další země.

Saakašvili však dělá problémy a Gruzínci dávají stále více najevo svou nevoli a netrpělivost, kdy už přijde čas jeho demontáže. Napadení jihoosetského Cchinvali a krátká válka s Ruskem v srpnu 2008, byla z jeho strany hra vabank. Obraz obětního beránka, který se snažil o událostech vytvořit, dlouho nevydržel (byť ho někteří i u nás vytrvale opakují). První výstřely ve válce s Ruskem vyšly z gruzínských zbraní. Gruzie je hlavním viníkem krvavého konfliktu – k tomuto závěru došla mezinárodní komise pod vedením švýcarské diplomatky Heidi Tagliaviniové.

Západ přemýšlí, kdy a za koho jej vyměnit. Není to snadný úkol. Nespokojenost v zemi je sice velká a roste, ale Saakašvili bez skrupulí využívá a zneužívá všech nástrojů moci. A opozice je beznadějně roztříštěná a znesvářená. Sjednotit se jí nedaří. Proti nenáviděnému Saakašvilimu bojují desítky opozičních stran a desítky vůdců. Má to však jeden háček, bojují proti němu i proti sobě. Prezident neskládá zbraně, nerezignuje, ale bojuje. Už více než před rokem napsal známý gruzínský politolog Georgi Chuchašvili: »Saakašviliho režim přešel od autoritářských metod vládnutí k totalitním«. A jeho mecenáši nic. I po květnových místních volbách, které s převahou »vyhrálo« Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, vznesla opozice, ale i pozorovatelská mise OBSE, řadu vážných výhrad. A zase nic. Čas ještě nedozrál, nástupce nebyl vybrán, opozice je držena ve stavu rozptýlení. To v Moldávii dokázali po posledních volbách velvyslanci jistých zemí (jak zadokumentovala místní média) svolat vůdce opozičních stran a nadiktovat jim podobu protikomunistické a prozápadní koalice. Jak řekli, tak bylo. A Moldavci nesou následky.

V Gruzii si zatím Saakašvili chystá ústupovou cestu. V parlamentu má ústavní většinu (protesty proti zmanipulování voleb neprocházejí) a tak připravil k projednání změny v ústavě. Pravomoci by po příštích prezidentských volbách v roce 2013 přešly z rukou prezidenta zčásti na premiéra, zčásti na parlament. On sám už potřetí kandidovat nemůže – výsledky, pokud by měl volnou ruku, by si opět nějak zařídil – ale nemůže, a tak by rád vykonával úřad premiéra, ovšem s posílenými pravomocemi. Opozice protestuje a hrozí masovými demonstracemi. Deset opozičních stran vydalo 19. 7. společné protestní prohlášení a mnoho dalších vzneslo výhrady samostatně. Jejich obsah lze vyjádřit slovy lídra hnutí »Za spravedlivou Gruzii« Zuraba Nogaideliho: »Nová ústava je hloupý a průhledný manévr M. Saakašviliho jak zůstat u moci i po roce 2013. To nelze připustit. Zachraňme Gruzii.« K tomu je ale třeba spojit síly, mít jeden program a jeden cíl. Dnešní stav, to, že Saakašvili může vládnout i proti takové přesile nespokojených, je dočasný. »Není to proto, že by byl Saakašvili pořád ještě silný, ale proto, že opozice je stále ještě slabá a roztříštěná,« prohlásil 26. 7. bývalý ministr ekonomického rozvoje Kacha Benukidze.

Až se to změní, změní se i režim! Většina na to čeká. Podle výsledku průzkumu Národně-demokratického institutu, který byl zveřejněn 27. července, je 83 % Gruzínců nespokojeno se svou sociální situací. Domnívají se, že vláda se nezabývá nejpalčivějšími problémy života lidí. Tři z pěti Gruzínců nesouhlasí se současným kurzem režimu vůči Rusku a přejí si nastolení normálních vztahů. Dnešní atmosféra se dá popsat jako napjaté čekání na změnu.