(1.2.2012)
Rozhovor s poslankyní KSČM
Ivanou Levou, členkou sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.
Koaliční vláda ODS, TOP 09 a VV schválila transformaci kojeneckých ústavů a dětských domovů, která v podstatě znamená jejich zánik. Jak se na tyto plány díváte?
Je to opět jedno z rozhodnutí, které boří dobře fungující systém. Můžeme říci, že takovou péčí, jakou poskytujeme v naší republice dětem, které přijdou o rodiče, nebo nemohou s rodiči vyrůstat, se může pochlubit jen málokterý stát. Jsem přesvědčena o tom, že tímto rozhodnutím se snažíme zničit něco, co tu dlouhá léta fungovalo a co přinášelo užitek. Samozřejmě si uvědomuji, že ústavní péče není pro dítě ideálním řešením, pochopitelně je nejlépe, když dítě může vyrůstat se svými rodiči, ale když už nastane situace, že tohle nelze splnit, tak je povinností státu zajistit, aby bylo o takové dítě perfektně postaráno. A to si myslím, že nyní funguje, a proto s navrženými změnami zásadně nesouhlasím.
Pravdou ale je, že ČR je opakovaně kritizována mezinárodními institucemi za to, že v institucionální péči tu končí velké množství dětí. Jaké řešení byste navrhovala?
V tomto případě nechci být podezíravá, ale domnívám se, že mezinárodní komise, která situaci v naší republice prošetřovala, nebyla dobře informována o skutečném stavu. V té době tu už totiž probíhala transformace dětských domovů a možná proto, že byla na svém začátku, členové komise nezaregistrovali, k čemu směřuje. V dokumentu komise se např. mluví o tom, že tu jsou velké až 300členné skupiny dětí, což ale není pravda. My jsme se skutečně dostali k péči rodinného typu, kde na osm dětí připadají tři vychovatelé, kteří se tam po osmi hodinách střídají. Tyto děti mají stálou péči, mají jistotu pravidelnosti, vědí, kdo k nim patří, tvoří jeden celek. Mají veškeré zařízení, co potřebují k životu, a podle mého názoru to je to nejlepší, co se mohlo při transformaci stát. Navíc tam pracují kvalifikované síly, díky čemuž se dětem, které se v těchto zařízeních ocitnou, dostane při řešení jejich problémů odborná pomoc. Kontroloři jako by vůbec nezaregistrovali, že reforma u nás už probíhá a že my nemáme důvod, proč zavedený systém bořit.
Z vašich odpovědí vyznívá, že jste zastáncem současného systému péče o »nechtěné« děti. Nesouhlasíte tedy s názory, že pro děti je přece jen vhodnější, když budou vyrůstat v pěstounských rodinách?
To v žádném případě, naopak s tím plně souhlasím. Jsem přesvědčena o tom, že když se pro dítě najde dobrá, odborně zdatná pěstounská rodina, tak máme vyhráno. Pravdou ale je, že těch skutečně kvalitních pěstounských rodin u nás tolik nemáme a střetáváme se také s případy, že se děti vracejí do dětských domovů a prosí, aby tam mohly zůstat a nemusely se do rodiny vracet. Pěstounských rodin je u nás obecně málo a spoléhat na to, že ekonomická nouze dožene lidi k tomu, aby se stali profesionálními pěstouny, se mi zdá nedomyšlené.
Rovněž nemohu souhlasit se záměrem, aby děti šly do pěstounských rodin na nějaký čas a poté zase dál. To je to nejhorší řešení, protože dítě nebude mít nikde citovou vazbu, nedokáže se na nikoho fixovat, a z takového dítěte vyroste citově »plochý« člověk. Nebude mít žádný vzor, a až si založí vlastní rodinu, nebude vědět, jak se má chovat.
Také odborníci upozorňují na to, že podle strategie ochrany práv dětí, kterou schválila vláda, by mezi pěstouny a dítětem neměla nastat žádná citová vazba…
To považuji za úplně katastrofální poznatek. Vždyť jediné štěstí, které to dítě může potkat, je, že se citově naváže na pěstouny a ti na něj. Pokud si ale pěstoun vezme dítě jen na nějakou dobu, protože potřebuje finance, tak i když se bude o to dítě poctivě starat, ono bude vědět, že za určitý čas půjde pryč a bude si muset znova zvykat na novou rodinu. Postupně se stane otrlé a bude se bát si takovou vazbu vůbec udělat, protože bude čekat další zklamání, další »vyhození na ulici«, a to si myslím, že si ty děti nezaslouží.
Jak se díváte na údaje dokazující, že děti vychovávané v ústavních zařízeních se častěji dopouštějí kriminálních činů než děti vychovávané v rodinách?
Ta čísla samozřejmě znám. V této souvislosti je třeba říci, že neakceptují jednu, podle mého názoru, důležitou věc. Do dětského domova jsou posílány také děti, s nimiž si jejich biologická rodina neví rady, děti, které se dopouštějí kriminální činnosti už v raném věku. Je evidentní, že rodiče jejich výchovu nezvládli, a my očekáváme, že zaměstnanci těchto zařízení všechno napraví. To ale také nejde. Osobně nevěřím tomu, že dětský domov je semeništěm kriminality, není to pravda.
Podle záměru ministerstva práce by se některé z nynějších ústavů měly přetransformovat a plnit funkci jakýchsi center pomoci, která by slučovala asistenční služby sociálně znevýhodněným rodičům. Je to podle vás řešení?
Určitě to je dobrá preventivní péče. Jsou rodiny, které nejsou na dostatečné úrovni a péči o dítě nezvládají, s těmito rodinami by se mělo v každém případě pracovat. Jsou ale rodiny, kterým byly děti odňaty proto, že je týraly, jsou případy, kdy matky bily své dítě tak, že mu zlomily kosti, a domnívat se, že tyto rodiče výchovou změníme, tak v tom jsem opravdu skeptická. V případech, kdy se jasně prokáže, že dítě v rodině strádalo, bych na nějaké převýchově rodičů netrvala, je třeba vědět, kdy to je ztracené. Navíc jsem přesvědčena, že každý další den, který dítě v takovém prostředí prožije, na něm zanechává následky na celý život.
Sněmovna bude na nynější schůzi projednávat také zákon o sociálně právní ochraně dětí, který má mj. zvýšit odměny profesionálním pěstounům. Jaké bude vaše stanovisko k této normě?
Musím uznat, že jde o poměrně slušné finanční částky. Obávám se však, že jediným cílem této úpravy je nalákat co nejvíce lidí na to, aby se stali profesionálními pěstouny. Prvořadý zájem by ale měl mít stát na tom, aby tito lidé byli vybráni skutečně zodpovědně, aby to byli lidé, kteří do této práce dají své srdce. Osobně mám o tom pochybnosti. Trochu mi nahrává i další ustanovení tohoto zákona, kde se píše, že zájemci o poskytování pěstounské péče absolvují přípravu, tj. jakési školení, a to v rozsahu 48 hodin, žadatelé o pěstounskou péči na přechodnou dobu v rozsahu 72 hodin. Když se zamyslím nad tím, jaké požadavky máme na vychovatelky v dětských domovech a nyní má stačit pár hodin školení na to, abychom žadateli svěřili dítě do péče, tak to mi přijde hodně nezodpovědné. Měli bychom si uvědomit, že pěstouni si nebudou brát jenom zdravé dítě, tady je představa, že kojenecké ústavy nebo dětské domovy jsou přeplněny zdravými krásnými dětmi, ale to není pravda. Tam jsou děti drogově závislých matek, děti s vývojovými poruchami, s vážnými zdravotními problémy, a v těchto případech pouze laskavé srdce nestačí. To jsou děti, které potřebují nepřetržitou a odbornou péči, kterou jim tito pěstouni v žádném případě, i pokud by projevili o takové dítě zájem, nebudou schopni poskytnout. V zařízeních je o tyto děti postaráno po odborné stránce, a pokud se někomu zdá, že to je »drahé dítě«, tak to je sobectví. Právě na tom, jak se společnost dokáže postarat o ty nejslabší, se ukazuje její vyspělost. Jsem přesvědčena a trvám na tom, že postup současné vlády je v tomto směru značně nezodpovědný.
.png)
.png)
.png)
.gif)
.jpg)
.jpg){kind=logo}
