KSČM

 

Oproti původní dohodě z prosincové tripartity, podle níž měla vláda přijít s návrhem prorůstových opatření, už nyní víme, že ministr financí nepředloží nic. Ale prý na tom usilovně pracuje, tak snad příště.

 

My jsme nezaháleli a připravili jsme vlastní návrhy jak na listopadové, tak na prosincové tripartitě. Jsou zkoncentrovány do pěti oblastí: Okamžitě zastavit důchodovou a daňovou reformu; aktivní opatření v boji proti korupci, bez toho nelze přijímat jakákoli aktivní opatření bez rizika, že se peníze rozkradou; a za třetí, hledat aktivní prorůstová opatření. Neděláme si iluze, že by se zcela podařilo vyřešit problém, který do republiky přijde zvnějšku, ale můžeme ty dopady alespoň zbrzdit. Za čtvrté, požadujeme skutečně aktivní opatření v oblasti veřejných financí, protože veřejné finance jsou špatně plánované, špatně založené – za posledních deset let se v daňové oblasti udělala taková zvěrstva, že se výrazně zdeformovala jak výše vybíraných daní, tak struktura.

 

Výrazně se snížil podíl majetkových daní a daní z příjmu, přímých daní, a dost výrazně se zvýšil podíl nepřímých daní, což je špatně. Viz výsledek pokladního plnění státního rozpočtu za minulý rok, kdy nebyly naplněny příjmy o více než 60 miliard korun. Ministr financí se tváří, že to je v pořádku. Žádná aktivní opatření na zvýšení daňového výběru nebyla přijata, a přitom ten problém byl signalizován už v průběhu roku. Takže si myslíme, že je třeba vážně se začít bavit hlavně o příjmové straně, která je příčinou těch vysokých deficitů. »Díky« snižování daní je dnes česká ekonomika »najetá« už na 200 miliard deficitu, což není možné dlouhodobě ufinancovat. Na minulý rok byl naplánován deficit 135 miliard. Kdyby se nedělala aktivní opatření na výdajové straně, tak by byl deficit, v důsledku výpadku 62 miliard na příjmové straně, téměř 200 miliard! Je tady něco systémově špatně. Je nutné se podívat na příjmy rozpočtu v celé škále.

 

Příjmy veřejných rozpočtů nejsou dané jen sazbou daně, ale třemi parametry: počtem plátců, daňovým základem, a až na konci sazbou. Měl by se udělat pořádný audit, podívat se na všechny slevy, úlevy, odpočty, které se nahrnuly do všech daňových okruhů. Speciálně do daně z příjmu právnických osob od roku 1993, kdy byla provedena poslední skutečná daňová reforma. Podívat se, zda míra úlev, slev a odpočtů odpovídá záměru, s nímž se to tam dalo. Lobbistické tlaky jsou ze všech stran. Je nutné vyčistit příjmovou stranu rozpočtu dříve, než se začne debatovat o sazbě. Nezbytná jsou opatření proti daňovým únikům, rozšíří se tak i počet poplatníků. A je nutno okamžitě napravit ta největší zvěrstva, jako rozdíl ve zdanění zaměstnanců a OSVČ, což je starý problém nejen ve zdanění, ale i pojistném zatížení. Dnes už je to národohospodářský problém v řádu desítek miliard korun.

 

Na výdajové straně je třeba udělat méně efektní, ale o to důslednější audit výdajové strany, usnesení vlády na to je přijato již zhruba deset let. Měly být audity výdajových programů, nikdy je nikdo pořádně neudělal. Myslím, že přes všechny tzv. úspory se ve veřejných financích nachází řada pramenů a pramínků, kterými utíkají peníze. Tyto díry je třeba zacpat. To se netýká jen státního rozpočtu, ale i rozpočtu krajů a obcí, rozpočtu veřejného zdravotního pojištění či rozpočtů státních fondů. Začít je však třeba u státního rozpočtu. Až potom je možné debatovat o tom, zda se mají zvyšovat daně.

 

Bez těchto dvou základních opatření na příjmové i výdajové straně, která by se dala nazvat nastolením pořádku, nemá žádná vláda právo přicházet s tak drastickými opatřeními v sociální oblasti. To umí každý, podívat se na výdajovou stranu státního rozpočtu a říct: Kde je největší výdaj? V důchodech. Tak zastavme valorizaci důchodů. To nám to hrozně pomůže. Kdepak, takhle to fungovat nemůže.

 

Klíčovým opatřením musí být ekonomický růst, který jediný je schopen toto napravit. A samozřejmě změna struktury daní.

 

Evidentně přichází další vlna krize. Ještě pořádně nevíme, jak bude hluboká. Ale asi to nebude žádná procházka, nota bene je to už druhé kolo, rezervy, které lidé měli, jsou do značné míry vyčerpané. Opticky tato krize může být mělčí, ale skutečný dopad do života lidí může být horší. Navrhujeme, aby se začalo pracovat na něčem, co by se mohlo jmenovat Národní plán boje proti nezaměstnanosti a chudobě. To je klíčová věc.

 

Do nezaměstnanosti padají slušní lidé, ač nás vláda chce přesvědčit o opaku. To, co přijímá vláda, jsou opatření represivní. K sociálně potřebným a nezaměstnaným lidem se chová tak, jako by pracovat nechtěli. Což je zásadní chyba. Nevylučuji, že tam jsou i sociopatologické vrstvy, které se chtějí jen přiživovat. Ale jejich počet se odhaduje asi na půl, možná jedno procento lidí. A tady máme skoro 550 000 nezaměstnaných – vláda jim opatřeními pana Drábka vzkazuje, že jsou banda flákačů, a když nenatáhnou oranžové vesty a nezačnou uklízet ulice, tak jim nic nedá. To je absurdní.

 

Myslím, že je potřeba změnit přístup. Jsou to většinou lidé, kteří celý život platili, nic od státu nepotřebovali, byli pojištění, tak mají právo, aby se s nimi zacházelo slušně.

 

Mám zkušenosti z Dánska, kde jsem před nějakou dobou pobýval. Dánský systém patří k nejlepším a nejefektivnějším. Je postavený na několika předpokladech. Nejdůležitější je, že oni říkají: přestal jsem být zaměstnancem firmy, stal jsem se zaměstnancem státu. Pak nevadí, že je tam možný vyhazov z hodiny na hodinu. Pokles příjmu při ztrátě zaměstnání není příliš velký, činí zhruba 20 procent. Dánové dostávají tolik peněz, aby pád do nezaměstnanosti neznamenal pád do bídy. Za druhé, podpůrčí doba je pět let. To je ten cukr, samozřejmě je tam i bič. Ten je v tom, že člověk bez práce je opravdu zaměstnanec státu. Úřad práce je jeho zaměstnavatelem. Začíná to tím, že se tam člověk musí hlásit. Nejen že jako u nás dostane razítko na poště. Má svého referenta, ten s ním sestaví tzv. individuální plán. Tam se třeba naplánuje zvýšení kvalifikace, například studium jazyků, rekvalifikační kurzy atd. Člověk je veden, aby na sobě pracoval. Ten plán se plní, poměrně často klient za svým referentem dochází a konzultují další postup. To má i ten důvod, aby člověk bez práce neztratil návyk pravidelně někam chodit, ráno vstávat. Úřad práce ho pořád něčím zaměstnává, v dobrém slova smyslu ho pronásleduje. Potom nezaměstnaný nemá pocit, že je zbytečný, že do společnosti nepatří. To je důležitá věc. Člověk je připravován na to, že až se najde místo, bude pracovat. Říkají tomu rotace pracovní síly. Považují za přirozené, že každý několikrát za život rotuje mezi prací a tzv. nezaměstnaností. Zajímavé je, že se těší do práce, protože stát je honí více než zaměstnavatel. Je to dovedené do takové dokonalosti, že nezaměstnaní mají nárok na třítýdenní dovolenou, kdy je úřad práce nechává na pokoji a mohou třeba odjet za hranice. To je opravdu obdivuhodně promyšlený systém.

 

Na začátku devadesátých let, při zakládání našich úřadů práce, byla snaha některé prvky zavést i České republice. Myšlenka byla ze začátku dobrá: Vezměme to nejlepší, co je na světě, a řiďme se tím. Bohužel nárazy různých experimentátorů je všechno jinak. U nás zbyl jen ten bič. Ale tak to nemůže fungovat. Lidé potřebují motivaci a zachování své důstojnosti, ne jen represi. Takhle je to špatně. Je to rozdíl v přístupu k lidem.

 

Jsme v tržním hospodářství, kapitalismu, chcete-li, a je běžné, že člověk někdy za život do té nezaměstnanosti spadne. Stane se, že zanikne firma, jednou je konjunktura, pak zas není, být nezaměstnaný není nic divného. Pořád se k tomu člověku musím chovat jako k člověku. Copak se z něho najednou stane nějaký póvl? To je přístup, který mě notně štve. V Dánsku je ani nenapadne takhle se chovat.

 

Ještě k té době podpůrčí. Mají tam takové speciální nástroje, říká se tomu volný rok. Můžete si ho v době podpory vybrat, a o to se prodlouží. Bývá to na studium, na rekvalifikaci, na výchovu dětí apod., platí se to jinak. Je to ve vaší režii, ale od státu dostáváte peníze, takže musíte dokládat výsledky. Je to sofistikovaný přístup, má ovšem řadu celospolečenských podmínek.