Úvodní slovo Josefa Skály ke 100. výročí VŘSR a 170. výročí Komunistického manifestu

12. 11. 2017

Úvodní slovo místopředsedy ÚV KSČM Josefa Skály na Pražské teoreticko-politické konferenci na téma „O TEORII A PRAXI K OMUNISTICKÉHO HNUTÍ“ u příležitosti 100. výročí VŘSR a 170 výročí Komunistického manifestu v sídle ÚV KSČM. V diskusi vystoupilo také 12 zahraničních delegací.


O nás, co nejsme komunisty čistě „pro kariéru“, se dneska traduje spousta nesmyslů. Například že jsme prý zahleděni do minulosti – a nostalgických rituálů. Plácají to lidé, poklonkující civilizační zpátečce, jakou novověk v míru ještě nezažil. Pro nás, marxisty, jsou přitom jubilea – tak jako celé dějiny emancipačních hnutí - panoramatem, jímž poměřujeme své plány do budoucna. Tak, aby nás hlavolamy, které tu už byly, nezaskočily. Abychom je promýšleli dřív, než nastanou. Abychom vše, co už k cíli vedlo, využili ještě mnohem produktivněji – a dokázali se naopak vyhnout tomu, co končí ve slepé ulici či přímo porážkou. Právě to bude naším cílem i dnes.

Kulatých výročí se tentokrát nakupilo víc než obvykle. V září to bylo 150 let od premiéry I. dílu Kapitálu. Za půl roku uplyne 200 let od narození jeho autora. Dnes jsme se sešli k debatě nad rovným stoletím od Říjnové revoluce v Rusku a 170. výročím Manifestu komunistické strany. Vybízí k ní paradox, který si nedáme za rámeček. Kapitalismus už lepší nebude. Degeneruje i v porovnání s tím, co dřív tak či onak zvládal. Ty tam jsou doby, kdy v optimistických vizích soutěžily i jeho načtené mozky. Před očima se mění i téma volebních klání. Už to není soutěž slibů, na něž nedojde. Teď je to rvačka o ztracené iluze. Ten zvrat dává za pravdu nám. Vliv komunistické levice tomu však neodpovídá. Témata, jimiž dřív bodovala, si hravě privatizují tu populistické mucholapky, tu komerční projekty oligarchů – a jinde i ti samí političtí dinosauři, kteří se střídali u koryt od prvých let „postkomunismu“ a teď se tam vrací jen v trochu jiném balení.  

Dvě tvrdé lekce dostala i KSČM. Jak v loňských krajských, tak říjnových parlamentních volbách jsme ztratili více než polovinu mandátů. Pod deset procent jsme neklesli ještě nikdy. Od roku 1921 nepřetržitě. Letos to bylo jen 7,7 procenta. Příčiny vyžadují nemilosrdnou analýzu. Propad na okraj politiky zvrátí jen zásadní změna. Otázka, jak dál, už nesmí padnout za oběť povrchního tlachání, alibistických vytáček a honu na nepravé viníky. A právě kolektivní zamyšlení nad tím, co našemu století vzkazují Říjen 1917 a Komunistický manifest, je cestou, jak tomu předejít. Tím víc oceníme i každý podnět našich zahraničních hostů. Nemějte, přátelé, žádné diplomatické zábrany. Jak situaci v každé z našich zemí, tak stav a vliv její komunistické levice odlišuje i řada specifik.  Celkový trend má však společný jmenovatel. O to snazší a produktivnější může být naše otevřená diskuse.

Vztah k Říjnové revoluci je benátským zrcadlem už sto let.   Kdo je kdo - a zač stojí – zjevuje jako na dlani. Start nové éry dějin v ní uměli objevit i osobnosti, vzdálené marxismu na sto honů - včetně našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše. „Ruskou revolucí“ – stojí už v jeho přednáškách na Chicagské univerzitě od února 1939 – „se vynořily nové nepřemožitelné síly ideové a morální“. Zejména „ve střední Evropě působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracie všeho druhu, ztěžovaly státům středoevropským vedení války“. Už tehdy „ruská revoluce položila vedle otázky demokratizace politické také požadavek všeobecné demokratizace sociální a hospodářské“. A poté, co Hitlerův blitzkrieg zastavil až Sovětský svaz a lámal nacistické bestii vaz -, píše Beneš už dlouho před osvobozením -, „mění ruská revoluce další fáze války světové ponenáhlu stále výrazněji…v jistý druh světové revoluce“. Zato neschopnost porozumět Říjnové revoluci už zmařila i velké talenty. Karl Kautsky, velká naděje socialistické levice ještě o pár let dřív - či Georgij Plechanov, po léta jednička ruského marxismu – jsou příkladem do čítanek. Oba mají kvanta následníků i kolem nás.

Lhaní o Říjnové revoluci je politickou zbraní. Slzným plynem a klackem na každého, kdo nehodlá ohnout hřbet. Tím víc to chce rozbít samy muří nohy, na nichž ty dějiny „přepsané“ k nepoznání stojí:

Říjen uvolnil domino teroru. Padá to opravdu na jeho konto? Lenin chtěl střet, kudy dál, svést na půdě sovětů, originální lidové samosprávy. Po zbrani sáhl převrat carské generality. Demokracii vyhnal do ilegality. Na frontách první světové války, vyvražďující milióny, držela Rusko i vláda, slepená z mistrů liberální fráze - a od května 1917 dokonce i „nemarxistických socialistů“. Vzít Zimní palác útokem bylo jediným východiskem až pak. Členům svržené vlády nezkřivil ani vlas. Pole i zbraně určují síly, stojící revoluci v cestě. Občanskou válku rozpoutala ruská reakce. Sadismus, jejž se neštítila, děsil i velení zahraniční intervence.

Krutý revanš neminul ani revoluční Francii a Ameriku. Teror, kterým ho zlomily, nebyl o nic milosrdnější. Gilotina sťala i královský pár. Nad tím však - na rozdíl od ruského Mikuláše - neukane ani slza. Revoluční Paříž zemím, které se ke svržení svých trůnů neměly, vyhlásila válku. Ruský Říjen startoval „Dekretem o míru“. Bonapartova tažení zmasakrovala desítky států. Dosadila jim i své místodržící. Paříž i Washington slaví své revoluce bez uzardění. První socialistická revoluce se musela ubránit pomstě, nemající srovnání. Pochopit její křížovou cestu, triumfy i tragédie, lze jen v jejím kontextu. 

Byl Říjen opravdu dílem fanatických kazisvětů, co prý „zmařili bouřlivý rozvoj země k tržní demokracii“? To žvaní leda ti, kdo o ruských dějinách nemají ponětí. Rusko otevřelo kapitalismu brány až v éře monopolů. Despotických „sfér vlivu“, na něž si rozdělily svět. Na většinu ruské populace, zbavené nevolnictví až teď, zbyla jen dřina „evropské obilnice“. Ubohá políčka, která jim přidělilo z feudálních latifundií, za ně zaplatilo samoděržaví. Půjčit si u západních bank muselo i na to. Tím nesvéprávnější vazal se z něj stal. Dluhová past číhala i na ty, kdo mohli poprvé „pracovat na svém“. Končila v poutech „odpracovávání“, roboty v „tržním“ vydání. Kasta kulackých zbohatlíků vyrostla z lichvy a exekuce, a ne z výrobní inovace. Ti, které držela pod krkem, dopadli mnohdy hůř, než nevolnické „duše“. Krutější daň si vybíraly i hladomory. Být „banánovou republikou“ není žádný med ani tam, kde jaktěživ nesněží. Nad Ruskem s jeho dálkami a klimatem visel Damoklův meč. Mělo si počkat, až zasviští?

Ta samá poťouchlost se nám podsouvá i  „zleva“. O ruské revoluci hlásá, že byla „předčasná“. Dovolává se i Marxe a Engelse. Přesněji jejich produkce do zhruba 70. let. Tedy z doby, kdy šanci na revoluční zvrat dávali skutečně jen zemím, v nichž kapitalismus došel nejdál. Pak ale objevili, jak vážnou brzdou je „dělnická aristokracie“, přikrmovaná z kolonií. A sám Marx dokonce i ruskou občinu jako faktor, schopný usnadnit cestu k socialismu. Armády „Svaté aliance“ vracely na trůn Bourbony. Francouzské hranice nechaly nedotčené. Vojska 14 zemí, vyslaná proti Říjnové revoluci, nepředstírala ani „vývoz demokracie“. Konečným cílem byly dary ruské přírody. Rozbití Ruska na enklávy, podřízené cizím mocnostem podobně, jak se podělily o Střední východ. To přivedlo do Rudé armády i přes polovinu důstojnického sboru samoděržaví. S přežitím Říjnové revoluce stála a padala i územní integrita země.

Lež a nenávist magnetizuje i cesta, jíž Říjen naplnil svůj cíl –  industrializace a technologický převrat  v zemědělství.  V západních zemích trvaly řadu generací. Financovaly ji i vyloupením kolonií. Půdu zrekvírovaly i miliónům vlastních rolníků. Britská koruna pak ty, kdo přišel i o střechu nad hlavou, nechala věšet „za potulku“. „Pro výstrahu“ ostatním. Dělníci prvních generací dřeli jako nevolníci. Životní podmínky mívali leckdy ještě horší. Kapitál pochází z brutální loupeže a represe, a ne z asketova prasátka.

Sovětská industrializace a kolektivizace měly po ruce jen vnitřní zdroje. Zpoždění o celé století musely dohnat za dvě pětiletky. A vytvořit při jednom i obrannou moc, schopnou odolat agresi, jakou svět ještě nezažil. Dosáhnout toho za světové krize, kdy vyschl i obchodní úvěr – a statisíce těch, koho „ruka trhu“ vyhodila z kola, kosila smrt hladem i v Americe, spalující „nadvýrobu“ obilí. Ruské pláně zvelebovala kolektivní investice: práce na samém pokraji sil – i spotřeby, odkládané často až na pokraj únosnosti. Investovala však do země, patřící všem a rovným dílem.  Sovětský civilizační skok je unikátem dějin. Dal zemi sílu rozdrtit nacismus - a zachránit před genocidou i desítky jiných národů. Jak by dopadl svět, skončit Rusko v prackách carské generality – a hrstky „liberálních“ žvanilů, s nimiž si pohrávala jako kočka s myší? Jak dlouho by ustálo Hitlerův „blitzkrieg“? Co by to znamenalo pro „Böhmen und Mähren“? Bylo-li cílem protisovětského komplotu z Mnichova 1938 – řečeno s poválečnými memoáry Edvarda Beneše – vydat Hitlerovi „střední a východní Evropu na dlouhá léta“?

Říjen 1917, to je srp a kladivo nad Reichstagem – i zkrocení jaderných vyděračů. Sputnik a Gagarin - i ta samá „střední a východní Evropa“, zbavená nouze a sociálního ponížení. Evropa kolektivní bezpečnosti - i rozhodná pomoc proti agresi a nátlaku. Opora nezávislosti bývalých kolonií - i „sociální stát“, jaký by kapitál lidem z vlastní vůle nedal.  

Když psali Komunistický manifest, Marxovi bylo třicet a Engelsovi o dva roky méně. Většina z nás ho měla poprvé v rukou ještě dřív. Dneska ho čteme jinýma očima. Jako diagnózu světa kolem nás. A právě čtyři kapitoly, z nichž se skládá, nabízí i logickou strukturu úvahám, jak dál.  

Prvá z nich – Buržoové a proletáři – shrnuje kořeny a pohyb hybných rozporů kapitalismu. A právě to je téma, s nímž se už léta zachází nanejvýš macešsky. Jedni si vystačí s větami typu „podstata kapitalismu se nezměnila“ – a rezignují tak právě na poznání jejich vývoje. Ty, komu vymyla mozek parlamentní rutina, anatomie kapitalismu ani nezajímá. Cokoli na dané téma mají za vykopávku, zavánějící prý „předlistopadovou minulostí“, ne-li přímo „stalinismem“, co nám prý „hrozí odlákat voliče“.

Být kapitalismus jen málo spravedlivý, zato však fungující jako dobře seřízený stroj, nezbylo by než moralizovat a loudit o trochu větší díl koláče. Tím strojem však lomcují tektonické pohyby. Stále hůř zvládá i to, co mu dřív jakžtakž šlo. Právu na zisk z cizí práce tak bere i poslední alibi. To téma je na nový Kapitál s velkým K. Tady je čas jen na pár poznámek:

Dřív o suverenitu tak či onak stál i buržoazní stát. Dnes je – s výjimkou hrstky velmocí – drábem cizího mamonu sám. Kapitalismus měří penězi úplně vše. Právě peníze však přestávají plnit i roli ekvivalentu a měřítka hodnot. Jak to, kolik se jich „tiskne“, nakolik je kryjí skutečné hodnoty a nakolik jen „černé díry“ - tak to, komu padnou do klína za nulový či záporný úrok – je v zajetí švindlu „finančních trhů“. Vypukla sice „čtvrtá průmyslová revoluce“, schopná nabídnout důstojný život úplně všem. I země, kam teče nejvíc globální renty, však napadá pandemie „pracující chudoby“. Dřív si bankrotář koledoval o černou listinu a roky za mřížemi. Dneska svá miliardová manka levou zadní „znárodní“. A poté, se nám vysměje i tím, že jim říká „suverénní dluh“, se stane i jeho věřitelem, terorizujícím daňové poplatníky.  Dřív byl, než za daňový podvod, tvrdší trest jen za hrdelní zločin. Dneska si v daňových rájích hoví přes 30 tisíc miliard euro. Rok co rok se tam zašije přes tisíc dalších. Své miliardy tam „daňově optimalizuje“ i britské Její Veličenstvo. A v čele Evropské komise, buzerující evropské podhradí, stojí Jean-Claude Juncker, který udělal daňový ráj i z Lucemburska. Dřív mohl plánovat obstojný život i maturant – a na tom, že mají ženu v domácnosti a mohou si dovolit i služku, si zakládaly i „modré límečky“ z francouzských automobilek. Dneska už ví, že dopadnou hůř než vlastní rodiče, i milióny amerických vysokoškoláků.  

V privilegium vyvolených se mění i lidské právo, bez nějž je jinak i vše ostatní – na střechu nad hlavou, umožňující plnohodnotný život. Například v Praze – i většině ostatních aglomerací, kde je šance dostat práci – stojí jediný čtverečný metr bytu 3 až 4 průměrné měsíční výplaty. Nájem za  docela standardní byt ji nezřídka spolkne celou. Většinu skoupé nabídky skupují ne ti, kdo chtějí založit rodinu, ale „horních deset tisíc“, které bohatnou i z nich. Nechat své peníze ležet v bance, jejich hodnota rok co rok klesne. Za socialismu v ní vynášely až čtyři nezdaněná procenta. A jen v období 1961 až 1989 – tedy přesně tolika let, kolik tu vládne  „samet“ – se do nových bytů přestěhovala více než polovina populace. Platila za ně 10–20 procent jedné průměrné mzdy. Většina si je pak mohla odkoupit za zlomek tržní ceny. Nespadnout kapitalismu do klína tento dar, bezdomovců jsou statisíce. Víc než polovina lidí s běžnými příjmy je nucena žít s rodiči i po třicítce. Mrzačí to jejich osobní život i demografickou reprodukci a věkovou skladbu země. „Moderní levice“ je prý ta, co má „neviditelnou ruku trhu“ za posvátnou krávu i v „socialismu pro XXI. století“. V tu mrákotu věří bigotně i dnes, kdy ta neurvalá pracka plodí děsivé škody.    

Má snad kapitalismus civilizované řešení na dluhovou past? Na migrační vlnu do Evropy, kam ji vyhání drancování „třetího světa“ - a války za „změnu režimů“, které se mu našly odvahu postavit? Kolik nevinných životů musí ještě skončit v tratolištích krve, než bude jako na dlani, že kapitalismus si s teroristickým nádorem už neporadí? Co by s mocí i ekonomikou v režii kapitálu udělalo, kdyby se teroru a zbrojení zřekl sám? Kdo soudný od něj ještě čeká, že k tomu najde odvahu?

Mozaika všeho, co je „reformovatelné“ jen v bláhových snech, je ještě pestřejší. Nejsou to nezávislé proměnné. Kořeny mají společné. Tkví v nebývalém stupni, jejž dosáhl definiční rozpor kapitalismu – každý z jeho pólů i jejich napětí. Akumulace kapitálu, který už nemá kam expandovat – a tím víc bere na hůl společenskou práci. Právě tím si však zmenšuje i trh, kde by se zhodnotil prodejem reálného zboží a služeb – a hledá náhradu v „kasinu“ finančního zločinu. Oč větší díl kapitálu se zhodnocuje právě tak – a vrší jen samé „ubrané  hodnoty“ – tím víc to mění v pravý protiklad i to, co kapitalistickou reprodukci vracelo do relativní rovnováhy. Krize z nadvýroby už nejsou vteřinou pravdy, kdy ruka trhu trestá zdivočelou spekulaci. Přerostly v chronickou záduchu - a „řeší“ se ještě šílenějšími dávkami toho, co je způsobuje. Vítězem jsou právě ti, kdo hrají první housle v podsvětí zdivočelé spekulace. Jejich zisk už není odměnou za riziko. Je parazitní rentou z „černých děr“, padlých na konto daňových poplatníků. A právě to jsou novotvary, které honbu za ziskem zbavují někdejších korektivů. Tím vážnějším rizikům vystavují svět.  

Druhá kapitola Manifestu – Proletáři a komunisté – je o třídním zázemí cesty k socialismu a úloze jeho politické strany. Dnes je procento faktických proletářů větší než kdy dřív. Oč víc jich je „an sich“, „o sobě“, tím méně jich je i „für sich“, „pro sebe“. Vědomí společného postavení a zájmu komplikuje i atomizace a stratifikace pracovních míst. Lze snad i většinu dnešních proletářů oslovit tím, že „mohou ztratit leda své okovy“? Dvojnásob za situace, kdy je kapitál drží na uzdě i zdánlivě apolitickými nástroji typu „prekarizace“ pracovních smluv či hypoték na desítky let? Sám antagonismus kapitálu a práce se přitom rozkládá na dosud nevídané ploše – a je i o loupeži rekordní nadhodnoty. Oporou systémové opozice je právě to – a ne jalové spory, koho za proletáře počítat a koho ne, či nakolik záleží na tom, zda nosí „modrý“ či „bílý límeček“. Přímý apel na třídní zájem a vědomí má dnes však jen velmi omezenou šanci. Tím víc jich nabízí zorné úhly, jež lidem vštěpuje vládnoucí rétorika – ta o lidských právech, ba přímo liberálním kánonu o svobodách, jejichž nároky musí končit tam, kde by omezily práva jiných. Zvlášť ročníky, co braly rozum až za kapitalismu, lze pro naše krédo získat, jen pokud je dokážeme „převyprávět“ v tomto podání. Objevit jim třídní antagonismus optikou, srozumitelnou jim, a ne jen nám – a tím víc je dokázat i politicky aktivizovat. Jen tak nezůstane samomluvou, ale dostane znovu křídla ústřední motto Manifestu: komunisté se „liší tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí“. V „teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí“ – a „v praxi jsou nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí“. 

Jiná už je a bude stále víc i podoba opozičních hnutí – čímž se zároveň přesouvám k další kapitole Manifestu, nazvané Stanovisko  komunistů k různým opozičním stranám. Doby masových organizací, v nichž různé sociální, profesní či věkové skupiny spatřovaly své stabilní mluvčí, jsou nenávratně pryč. Většina ohnisek odporu se rodí „ad hoc“, proti konkrétní kauze, jež lidem pije krev. Naše NE základnám otřáslo politikou víc, než řady předvolebních kampaní – a svůj opoziční potenciál zdařile přenáší i na jiná žhavá témata. Půdou pro naši ofenzívu jsou hnutí a iniciativy, jimiž si veřejný odpor bere slovo reálně. Právě to nám však stále víc chybí. Svůj dluh musíme rychle dohnat i na jiném perspektivním bojišti – nezávislých médií, jejichž publikum je už několikrát větší než počet výtisků všech politických deníků či diváků televizních OVM nebo Partií, a také sociálních sítí. To ovšem předpokládá i úplně jiné rozložení našich lidských i finančních zdrojů. Za situace, kdy také sama komunistická strana bude ještě méně početnější – a to i v případě, že dokážeme prosadit změnu, díky níž znovu znásobí svůj vliv. Tím víc to chce těm, které to osloví v mladším věku, nabídnout práci ve strukturách a způsobem, který je nevystaví existenčnímu riziku. Jedinou stále masovou strukturou, s níž a v níž to chce řádově větší iniciativu, jsou odbory.

Většina etablovaných stran, které upsaly duši kapitalismu, vrší jednu prohru za druhou i ve volbách. Řídit se vůči silám, které  to vakuum zaplňují, strašáky těch, koho vytlačují, je zavádějící. Množiny populismu a extrémní pravice se protínají jen zčásti. Máme si závažná témata, jež ženou vodu na mlýn i těmto silám, zakázat jen proto, že to po nás chtějí liberální svatoušci? Anebo vše, čím tyto síly plní roli ledoborců vládnoucí mytologie, naopak využít nadoraz? A právě v tom, co  vnášejí do veřejného prostoru a politiky, převzít skutečně radikální iniciativu? Je snad sám strach z rizik migrační vlny  projevem „xenofobie“? Máme i my lidem nadávat, že propadli rasismu? Anebo razit stanovisko skutečně radikální, které jde až k samému jádru věci - a právě tím trumfuje i povrchní randál maloburžoazních radikálů. Musí-li to, že rozhodující je řešit příčiny, přiznávat už i „mainstream“, chyťme ho za ruku. A žádejme pro země, zpustošené agresemi a loupeží, reparace – a investice do jejich rozvoje, který dá hlavně mladým lidem šanci na důstojnou existenci. Žádejme obojí po těch, kdo mají migrační vlnu na svědomí. Skutečně komunistický nám nemá kdo „ukrást“. Jen ten sfoukne i svatozář jak viníkům, tak obchodníkům se strachem. A o to víc posílí náš vlastní vliv.

Skvělou inspirací je i kapitola Manifestu. nazvaná Socialistická a komunistická literatura. Už tím, do jakých skupin člení produkci, jíž chybí materialistické pojetí dějin: na reakční (kam řadí i maloburžoazní grafomanie), konzervativní neboli buržoazní a kriticko-utopickou. Ta klasifikace platí i dnes. Fakta a argumenty, obnažující slepé ulice kapitalismu – a tedy i nevyhnutelnost radikální změny – nabízí i stále víc autorů a titulů, zaštítěných liberálním krédem. Pracujme s nimi ještě mnohem víc tak, jak to uměli právě Marx a Engels. Jinak je tomu s produkcí, jež sice nosí „levicové“ šaty, leckdy rozdává lekce ze „socialismu“ i samotného Marxe, do nebes ji však vynáší i média a mudrci v gáži velkokapitálu. K socialismu, který už nebyl jen stohem lejster, má štítivý vztah. V „modelech“, které plácá z plastelíny sama, není socialismu ani za nehet. Vydává za něj společnost, v níž kapitál zůstane téměř nedotčen a může si kupovat i politickou moc. Humbuk kolem těch atrap přitom sleduje i jiný cíl – přenést samo téma socialismu kamsi mimo čas a prostor. A také tím zavřít levicovou politiku do klece krotkého tradeunionismu a parlamentních strkanic. Slýchám i hlasy, že je potřeba vyhlásit válku revizionismu a oportunismu. Máme snad hororům, které z nás udělají strašáky, skutečně nahrávat i my sami? Úkol zní jinak: vrátit téma socialismu tam, kam patří v dnešní vývojové fázi. K tomu, v čem kapitalismus už selhává, sám si s tím neví rady a vyvolává kritické nálady. K politice, která se o ně opře tak, že to jeho „elity“ donutí tancovat mezi vejci. A právě tím přicházet o svatozář i škrabošky - a krok za krokem ustupovat až k hranicím, kde kapitalismus končí.   

Kde vězí příčina toho, že se – až na pár čestných výjimek – nedaří zdaleka tak, jak po tom doba přímo volá? Opravdu jenom v tom, že „program jsme měli dobrý“, jen se ho ale nepovedlo „dobře zkomunikovat“? Dá se to skutečně spravit pár mladistvými tvářičkami – a větším podílem sukní? Myslí snad někdo vážně, že za nás komunistickou argumentaci vymyslí komerční agentura? Komunistický politik nemusí být ani metrosexuál, ani žádný Demosthénes. Musí z něj ovšem čišet na dálku, že se pere za ty, koho berou na hůl, a ne za cokoli jiného. Že to, co říká, myslí smrtelně vážně. Že nabízí skutečnou „přidanou hodnotu“. A ta se na hřišti, vykolíkovaném „elitami“ mamonu a moci, nemá jak urodit. Její parketa leží tam, kde všichni ostatní končí. Za příklad zvolím to, o čem už byla řeč – právo na střechu nad hlavou, decimované lichvou. Proč by k nám měla táhnout voliče hesla typu „podpora družstevního bydlení“, natož „zákona o sociálním bydlení“, který by stejně pomohl jen hrstce potřebných a navíc i k tíži samotných měst a obcí? Skutečnou konkurenci lichvářům je vytvoří jen masívní nabídka bytů pro normální lidi. Kdo jiný ji má zajistit, než stát? V bankách se povalují tisíce miliard. Stát coby dlužník je jejich favorit č. 1. Obytné domy jsou majetkem, který nelze přestěhovat, tak jako technologie za ještě levnější prací. Veřejná správa má i pozemky, díky nimž projekt nezatíží lichva ani z této strany. A může tak, aniž by cokoli tratila či riskovala, nabízet bydlení za nájemné či prodejní ceny blízké nákladům oproštěným od vydřidušského balastu. Teprve to dotlačí privátní lichvu k tomu, že půjde buď naproti reálné kupní síle, anebo jí zůstanou poloprázdné činžáky a byty, které neprodá třeba dlouhé roky. Co brání zdanění těchto mrtvých aktiv – sazbou, odvozenou právě od harpagonských nároků? Že taková ofenzíva narazí? Pochopitelně. Bude ten, kdo s ní přijde, k rozeznání na první pohled? Samozřejmě. Hrozí mu snad, že by zůstal kůlem v plotě? Právě naopak. Jedině taková politika je cestou k vlivu i spojencům, o nichž se nám dnes ani nezdá. Protože dokáže kapitál i jeho stát konfrontovat tam, kde jejich selhání bije do očí a očividně škodí. Protože na ně vyvine tlak, před kterým budou muset tancovat – a každou výmluvou či úskokem se budou jen dál kompromitovat. Stejně je tomu u všech lidských práv, k nimž se dnes kapitalismus chová hůř, než to už před lety zvládal dokonce i on sám. Rozhodná ofenzíva, požadující jejich uspokojení veřejnou mocí, je obecně demokratické povahy. Oč víc narazí na odpor v systému, pasujícím se na vzor všech demokratických dobrot, tím blíž přivede lidi i k poznání, co vše bude dosažitelné až za jeho hranicemi. Tohle je komunistická politika, mířící k cíli už kroky „tady a teď“.

Až k němu může vést samozřejmě teprve za situace, kdy se moc kapitálu skandálně zkompromituje. Samotíží to zásadní změnu nezaručí ani pak. Rozhodující je připravenost subjektivního faktoru. Německo válku dokonce prohrálo. Jeho vládnoucí kliku to nezkompromitovalo o nic méně, než ruské samoděržaví. Když se tam koncem roku 1918 sešel ustavující sjezd komunistické strany, projev Rosy Luxemburgové byl o dělnících a navrátilcích z fronty, co se teď chopí slova sami. Revoluce skončila v krvi. Rosa i Karl Liebknecht rukou vrahů. Lenin se ročníkům, co braly rozum až poté, kdy nás Gorbačov vydal sarančatům, líčí jako fanatický dogmatik. Cestu k Říjnové revoluci však zdobí právě obdivuhodná invence. Klasický proletariát byl v Rusku kapkou v moři. Většinou šlo o dělníky první či druhé generace. Rozhodující masu populace představovali rolníci. „Práce na svém“ se domohli teprve nedávno. Tím víc jim uhranuly maloburžoazní mrákoty. Postavit průlom k socialismu na tomto zázemí byl tvrdý hlavolam. Když přišli s tím, že v téma je í, jak ně něj, Lenin a jeho nejbližší, měli ho za blázna nejen menševici a panteon Druhé internacionály, ale i řada bolševiků. Lenin však postihl právě to, co se za Marxe a Engelse teprve klubalo v zárodku – zrychlení nerovnoměrného rozvoje kapitalismu. Rizika civilizační léčky, do níž jeho metropole tlačí závislé „periférie“. Říjen 1917 byl únikem z této pasti. To proti ní dokázal zmobilizovat většinu – a s oporou v ní zlomit i sadistickou pomstu.

Ta samá past je tu znovu. Na ráně není jen „třetí svět“, ale i „druhá liga“ toho „prvního“. A v ní především země, sražené do kolen „postkomunismu“. Arogance západních patronů je dusí už teď. Za příští krize - brebentí o ní už i špičky bankovního světa – bude košile bližší než kabát ještě víc. Kudy té pasti uniknout, je hlavolam, který nás nemine. Přemýšlet o něm je nejvyšší čas.

Autor: 
Mediální úsek ÚV KSČM
Zdroj: 
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM 

Fotogalerie