O islámu o dost jinak

28. 7. 2017

Chtěl bych ujistit čtenáře, že rozhodně nepodceňuji nebezpečí militantního islamismu a že nijak nepodporuji bezhlavé přitakávání „Pražské kavárny“ přílivu muslimských migrantů do české kotliny. Naopak, považuji tento islamismus, se kterým se střetáme – podtrhuji slovo „tento“ – za větší nebezpečí pro lidstvo jako celek, než byl nacismus jakožto nejhorší odrůda fašismu. Na rozdíl od jeho nacionální a rasistické omezenosti má globální charakter a je schopen výrazně ovlivnit mnohem širší a manipulativnější masy a destabilizovat civilizační struktury v dlouhodobější a důkladnější podobě, než nacismus a jím vyvolaná světová válka.

Tato bomba pod civilizací však má svou nebezpečnou rozbušku.  S jejími různými formami se setkávám bohužel v poslední době stále častěji a dokonce i u členů komunistické strany a dalších subjektů hlásících se k levici, což mne silně znepokojuje. Posledním impulsem k napsání tohoto článku byly výroky jednoho z kandidátů na prezidentskou funkci pana Kulhánka. Nikoli snad pro obsahovou hloubku výroku, podobných “objevů“ o nedemokratičnosti islámu papouškovaných nejrůznějšími „celebritami“ jsem již četl více než dost a pro každého, kdo má alespoň průměrnou znalost historie islámu, jsou to banality.

Ale co takovéto výroky skutečně vypovídají o podstatě závažného problému a co řeší, s výjimkou nadějí na politickou kariéru nebo publicitu různých velkých i malých politiků či jiných celebrit? Masy manipulované současným islamismem reálně existují a kdo si myslí, že jejich pohyb lze v podmínkách globálního kapitalismu zastavit, je větším utopistou než Thomas More,  Saint-Simon či Jules Verne dohromady. Řešit tento problém (neslibuji, že to dokážu já) vyžaduje především poznat pravdivě jeho podstatu a příčiny.

Nejen pro pány Kulhánky, Okamury, Konvičky a spol., ale bohužel i pro mnoho obyčejných lidí, živících se poctivě prací svých rukou, dokonce obětavých členů KSČM, je věc jasná – islamismus plyne v lepším případě z kulturního primitivismu příslušných etnik, v horším případě z biologicky dané méněcennosti a krutosti těch “černých“, které by bylo nejlepší opět v humánnější verzi držet za ploty jejich zemí nebo v té drsnější verzi nahnat do pracovních táborů či přímo postřílet a vzít s tím současně i Romy, případně Židy. Čtenáři věř, že nepřeháním – tohle podhoubí západní odrůdy fašismu, ale zčásti i předlistopadového systému protosocialismu se stále více rozrůstá, ve světě i u nás, a dokonce i v KSČM.      

Společným jmenovatelem nejrůznějších kritických, ať už k fašismu či rasismu tendujících nebo liberálně humanistických stanovisek k islámu je jeden naprosto chybný názor – ztotožnění historické podoby islámu i islámského fundamentalismu a islamismu současného, čili jevů, které mají naprosto odlišné sociálně třídní základy, jak pokud jde o třídu, která tento jev využívala pro své zájmy, tak pokud jde o třídy, skupiny neprivilegovaných, kteří této manipulaci vládnoucí třídou z různých důvodů podlehli. Nechci se pouštět do odborného orientalistického bádání o třídním rámci islamismu Mohameda, jeho nástupců v arabských chalífátech, Osmanské říši či jiných předkapitalistických státních útvarech a regionech. To ponechám odborníkům. Jako marxistický teoretik kapitalismu a protosocialismu však nemám nejmenší pochybnost o třídní podstatě a třídním podhoubí „tohoto“ (rozumí se dnešního) islamismu.

Islamismus je nesporně produktem globálního kapitálu a jeho privilegovaných struktur jako takových (viz účinné využití středověkého islamismu Spojenými státy v boji proti SSSR v Afghánistánu). V užším záběru je ideologickým a politickým nástrojem specifických globálně kapitalistických kruhů v muslimských zemích či v zemích s muslimskými komunitami proti jejich starším a institucionálně konsolidovanějším, o státní moc se opírajícím konkurentům ve rvačce o vyšší míru zisku. Postava Bin Ládina je v tomto smyslu přímo signifikantní. Tak jako před první světovou válkou využívaly raně globální, nadnárodní kapitály např. německého či francouzského nacionalismu k boji o trhy a kolonie, činí tak dnes i různé kapitálové skupiny, u nichž nějaký národní původ nelze vysledovat, které však nicméně dirigují i tak mohutnými státy, jako jsou USA, Rusko či Čína, a z jejich zápolení profitují -  např. prodejem zbraňových systémů či možností ovlivnit ceny ropy, nebo výrobou a distribucí drog. A tak jako se v první světové válce zabíjeli němečtí a francouzští dělníci, zabíjejí dnes frustrovaní příslušníci středních vrstev Iráku, Sýrie či islámských komunit ve Francii, Velké Británii, Německu a Rusku lidi nejrůznějších vrstev na ulicích evropských či amerických měst, pochopitelně i měst a vesnic ve svých zemích. Vlády a různé milice haraší zbraněmi, a zbrojařským firmám rostou zisky. Jejich služebné struktury typu Al Kajdy,ISISu, Al Nusrá,Hamásu, Muslimského bratrstva apod., nejrůznějších militantních imámů či ajatolláhů mají k dispozici celá portfolia mučedníků, kterými rozněcují protizápadní fobii a zároveň zastrašují ty, kterým se do Alláhova ráje moc nechce. Lidé umírají, nenávidí se, ničí si životy a jejich vládci si rozdělují sféry vlivu a jejich zisky rostou.

Jestliže však je pro znalce základů marxismu role, a nejen pro ně, vládnoucích tříd celkem průhledná, není tomu tak s třídami a skupinami, které jsou zmanipulované úspěšně, a i za cenu sebeobětování vykonávají vůli vládců. Jestliže pustíme z hlavy šovinistické a rasistické teorie o přirozené krutosti „těch černých“ a jim odpovídajícího náboženství, a naopak budeme přihlížet k historicky konkrétnímu kontextu, vypadá celá věc jinak.

Jděme trochu do historie. Je jasné, že velká náboženství, která se stala vhodnými ideologiemi rodících se vládnoucích tříd, pracovala vždy s určitým kulturním kontextem a v lecčems se lišila. Islám jako náboženství společnosti pozdně kmenové, pastevecké společnosti vyvíjející se směrem, k třídní diferenciaci není o nic krutější než náboženství jiná, vznikající v podobném kontextu nebo dokonce už v rozvinutých despociích, s vyvinutou třídní strukturou, judaismus a křesťanství nevyjímaje. Naopak je známo, že v průběhu středověku se v celých dlouhých obdobích některé islámské státy, a do jisté míry i osmanská říše, vyznačovaly obdivuhodnou náboženskou tolerancí ve srovnání s krutostí a nesnášenlivostí křižáků či španělských reconquistadorů, o amerických protestantech vyvražďujících indiánské pohany a upalujících čarodějnice nemluvě.  I v islámském světě lze pochopitelně vysledovat občasné, leckdy regionálně omezené proudy agresivního fundamentalismu zastřešující mocenské výboje panovníků a států, obdobně jako v době náboženských válek, v období reformace a protireformace v Evropě. Islám byl slučitelný s poměrně vysokou kulturní úrovní, v určitých obdobích převyšující úroveň dosaženou v křesťanských státech, a naopak do Evropy přenášel významné kulturní inspirace.

V Evropě ovšem byly příznivější podmínky pro kapitalismus jako dynamičtější systém, než byly pozdně feudální či spíše asijský (v Marxově smyslu) výrobní způsob v Orientu, a kolonialismus nakonec islámský svět převálcoval a rozbil jeho integritu. Dnešní Evropan dovede těžko pochopit, jakým šokem byla koloniální éra pro islámské pospolitosti, zejména pro jejich elity. Islám hrál tváří v tvář evropskému kolonialismu rozpornou roli – na jedné straně fungoval jako ideologické zastřešení národně osvobozeneckého odporu, který ovšem v první etapě vedly feudální elity a teokratické struktury, takže z nich nic příliš progresivního pro vývoj islámských pospolitostí nevyplynulo.

Nová etapa začala s nástupem revolučního dělnického a později komunistického hnutí a s rozšířením marxismu, jakkoli časem stalinsky deformovaného. Změnilo se i prostředí a v islámském světě se objevily třídy a vrstvy vnímající tyto progresivní inspirace. Nebyly to jen síly blízké postavení proletáře (skutečný průmyslový proletariát zejména na Středním Východě a v Africe absentoval), ale i skupiny inteligence, středních vrstev, městské maloburžoasie a zpočátku i mladé národní buržoasie. Nové radikální inspirace byly vnímány zejména v armádních kruzích, jejichž příslušníci byli často nejvzdělanější vrstvou v zemi. Především zde se rodily prvky sekulární politiky, úvahy o syntéze marxismu a islámu, o arabském či africkém nebo indonéském socialismu apod. Objevily se osobnosti jako Násir, Sukarno, Ben Bella, Bumedien, Nkrumah, Sékou Touré aj. Krize kapitalismu po druhé světové válce vedla v řadě zemí třetího světa – islámských i jiných -  k nastolení zpočátku progresivních sekulárních diktatur v řadě významných zemí a k jejich spolupráci se zeměmi protosocialismu, tedy s jejich vládnoucími řídícími aparáty a politickými elitami. Tyto elity, zejména ta sovětská, přitom samozřejmě sledovaly i své mocenské cle i ekonomické zájmy, což se místním elitám nelíbilo.  Pozice imperialismu se otřásaly.

Současně ovšem probíhal i jiný proces. Imperialismus se při svém koloniálním pronikání opřel o přežívající pozdně feudální konzervativní struktury, především monarchie. Současně vznikal v islámském prostředí nový fundamentalismus navazující na staré tradice, který nalezl zvláštní oporu ve wahhábovské Saúdské Arábii, věrném spojenci USA, ale i v dalších reakčních režimech kolem Perského zálivu.

Islám se ocitl na rozcestí a v případě úspěchu násirovského proudu se mohl modernizovat a transformovat do podoby, ve které by neohrožoval lidstvo. Bohužel, to se nestalo. Systém nastolený v zemích s tzv. násirovskými režimy (nejen na Středním východě, ale i v severní i subsaharské Africe a Indonésii, ale i v Latinské Americe) byly velmi podobné systému protosocialismu, ale bez jejich ekonomického a kulturního zázemí a podílu dělnické třídy ve struktuře, naopak se silnějšími prvky agrarismu, mocenské diktatury a ideologické reakčnosti, včetně antikomunismu. Ocitly se pod silným tlakem úspěšně se vyvíjejícího kapitalismu a jejich podpora v sovětské sféře, rozbité navíc maoismem, slábla. Všechno ještě zhoršoval vleklý arabsko-izraelský konflikt živený z USA, ale i z části pravicových izraelských kruhů.

Národní buržoasie se odklonila a otáčela se na západ a vojenské kruhy rovněž, západní liberalismus nebyl vhodným zastřešením (viz jeho slabý odvar v Páhlavího Iránu, Libanonu, ale časem i v Turecku) a místní vládnoucí kruhy za vydatné podpory západního globalizujícího se kapitálu objevily možnosti islámského fundamentalismu a terorismu. Spojené státy vydatně využívaly islamistů proti SSSR a protosocialismu i zbytkům levicových politických sil a zaujímaly ztracené pozice. Islamismus podchycoval dezorientované masy, kterým levicové diktatury či liberální režimy nic nedaly a úspěšně navazoval na protizápadní nenávist, která se tradovala v generacích a kterou příliš neumenšila dočasná pomoc „nevěřících“ z východu. V Rusku, Jugoslávii a Albánii sehrál islamismus neblahou roli při rozkladu protosocialismu a emancipaci řady místních elit od ruské, často necitlivé, nadvlády. Islamismu masově podlehly i intelektuální kruhy, před kterými se zdiskreditovala protosocialistická varianta a tím i veškerý komunismus a marxismus.

Americký i evropský imperialismus radující se z porážky protosocialismu a rychle obnovující svou válečnou agresivitu i vnitřní rozpory ovšem netušil, že svým manévrováním s islamismem a následným rozbitím sekulárních struktur na Středním Východě a v severní Africe otevřel Pandořinu skříňku. Sociální prostředí islamismu totiž od krachu protosocialismu opět zmutovalo a nabylo podoby zatím teoreticky neidentifikovaných globálních kapitálových skupin nějak spojených s muslimskými zeměmi, nejspíše s ropnou sférou, ale nejenom. Tyto kruhy začaly zřejmě (vše ostatní je hypotéza) provádět samostatnou politiku a vděčně vsadily na staré formy raného islámu, včetně šaríi, agitace 70 pannami v ráji a džihádem zúženým na povinnost zabíjet nevěřící a ovládnout celý svět. Díky terorismu a sebevražedným atentátníkům získala globální buržoasie kryjící se islámem i účinný technicko-vojenský prostředek k vedení asymetrické války, citelně zasahující jejich odpůrce od Iráku přes Afriku, Evropu, Asii až do USA.

Celá věc však má i jeden háček, obdobný jako při užití nacismu německým velkokapitálem – vlastní islamistické struktury mají i svou relativní samostatnost a nejsou jen tak snadno ovladatelné. Řadu akcí islamismu lze zřejmě přičíst i této relativní samostatnosti a neovladatelnosti výkonných struktur, např. v ISIS. Tyto struktury si asi neuvědomují, že, čím kdo zachází, tím taky schází – krutost jejich prostředků, která je do jisté míry zdrojem jejich bojových úspěchů, je zároveň zbavuje sociální opory a komplikuje život západním strukturám, které nejsou s to se zbavit politiky selektivní podpory různých skupin islamismu v boji s event. konkurenty, zejména s Ruskem a Čínou, ale i s Evropou. Relativně samostatný prostor islamistických výkonných struktur je dán společnými i rozdílnými zájmy skupin globální buržoasie, které se bez islamistického terorismu neobejdou. Odtud ta nedobytnost ISIS oslabená účinně jen ruskými údery. Jistě, sledujícími především  globální zájmy s Ruskem spojeného kapitálu, ve stejně hrubé podobě.

Občan by byl překvapen, kdyby viděl do měnících se a zřejmě křehkých a málo trvalých dohod mezi mocnostmi typu: „No dobře, my, USA, Vám Rusům nebudeme bránit rozbombardovat tábor ISISu, ale Vy nám nezabráníte rozbít Assadovo letiště či město.“

Bez hlubších informací o zájmech kapitálových skupin, zůstává rozum stát nad tím, proč USA (zase jen hypotéza, ale dost se potvrzující) sáhly k takovému zoufalému prostředku, jakým bylo urychlení a podpora procesu masové migrace uprchlíků ze zemí prosycených islamismem a samozřejmě i islamisty kontrolovanými strukturami ve spící podobě (jak je typické pro kapitalismus, tento proces se okamžitě stal obrovským kšeftem a tudíž je nezastavitelný).  Je jen otázku času, kdy tato časovaná bomba vybuchne a vyvolává patřičnou protireakci místních obyvatel napříč Evropou. Ideologická příprava takovéhoto konfliktu už probíhá, vlna nacionalismu a rasismu se šíří. Poslední atentáty navíc ukázaly, že islámský terorismus ani nepotřebuje organizační struktury, že může mít i živelnou podobu dirigovanou jen přes prostředky ideologického působení, hlavně mešity a různé výroky a fatvy militantních islámských duchovních. Zbraní se stává cokoli a cokoli také bude odvetnou zbraní evropského antiislamismu,jak dokázal atentát britského občana proti věřícím u mešity najetím auta.

Tím jsme se klopotně propracovali ke klíčové otázce – ať je nám jakkoli jasný celkový rámec a příčiny islamismu, nevysvětluje to plně tu úžasnou vnímavost příjemců této ideologie jdoucí až k sebeobětování. Nemám k dispozici analýzy struktury těchto, v podstatě obětí zájmů nejreakčnějších sil soudobého globálního kapitalismu, ale údaje v médiích ukazují, že v případě atentátníků nejde o příslušníky živořících, nejchudších vrstev, ale spíše o příslušníky středních vrstev, integrované do západní společnosti. Samozřejmě šlo taky o vykořeněné patologické jedince ze západní společnosti, příliv dobrovolníků ze západu do ISISu je jevem jiného druhu – je projevem krize západní společnosti a to je poněkud jiná kapitola, i když má styčné body – hledání jistot a neuplatnění se. V případě původních cílů islamismu – rodáků z muslimských zemí patřících ke středním vrstvám jsou tyto momenty mnohonásobně zesíleny. Jejich původní a v nich dále přežívající kultura znásobuje pocit dostatečného nenaplnění důstojnosti, role muže, živitele rodiny a bojovníka přijímaného s úctou a pozorností. V nivelizovaném západním světě se i jako lékaři, učitelé, technici apod. s touto úctou nesetkávají, naopak, zažívají i neformální xenofobní podceňování, nedůvěru a izolaci v rámci západních komunit středních vrstev. Roste v nich frustrace, hledání opor v muslimských komunitách a posléze podlehnutí lákadlu slávy mučedníků Alláhových s pozadím ráje a příslušného počtu panen. A to nemluvím o mladých mužích ve věku bojovníků, kteří hnijí v evropských ghettech, nehladoví, ale nemohou založit rodiny podle svých norem a hrát příslušné role. Pominout nelze ani ty, kteří se mučedníky stávají nedobrovolně, v důsledku vydírání hrozbou ohrožení rodiny i jemnějšího psychického opovržení členů své komunity, pokud by odmítli.

V mase uprchlíků z oblastí rozvrácených válkou a jdoucích za vidinou západního blahobytu a sociálních dávek, je i bez cílevědomé organizace saúdskými, katarskými, iránskými či dokonce americkými penězi dotovaných struktur takovýchto potenciálních agresorů proti všemu západnímu, jdoucích za vidinou světové vlády islámu a sebe jako jeho mocenských představitelů nad zotročenými ďaury, s jedinou alternativou vstupu do Alláhova ráje, více než dost. Neliší se přitom zase tak příliš od početných vrstev nacistických nadlidí likvidujících Židy, Slovany a kde koho jiného, místo aby zůstali krachujícími knihkupci, učiteli, tapecírery či ouředníčky.

A teď si představme, jak narazí tato uprchlická masa na buržoasním i stalinským nacionalismem, rasismem a xenofobií infikované, i neprivilegované občany třeba České republiky, jak ještě více budou nacionalistických nálad využívat a napětí rozdmýchávat třetiřadí pravicoví a rádoby levicoví, populističtí politici a jak budou olej do ohně přilévat souputníci „Pražské kavárny“ žvanící naprázdno o lidských právech a multikulturalismu neschopní pochopit podstatu problému. Kolik nevinné krve asi bude prolito?

Pokud se mne čtenář chce zeptat, jaké řešení problému navrhuji, musím ho zklamat, protože ho v konkrétní podobě nevidím. Nevidím ho v podmínkách globálního kapitalismu, za současného stavu, kdy se vleče proces přezbrojení klasické dělnické třídy na kognitariát, který by se opřel o nestalinský marxismus a o samosprávné struktury, zejména v podnicích. Jsem s to pouze věřit, že „po přejití vichřic hněvu“ se lidé různých etnik shodnou na odporu proti kapitalismu a „vláda věcí Tvých se lidu navrátí“, a už natrvalo. Marxismus je v historické perspektivě konec konců, nikoli fatálně, optimistický.

Autor: 
Josef Heller