Vzpomínka na ženy v ruské revoluci

4. 5. 2017

100. výročí ruské revoluce vyvolalo velký zájem, z něhož však ne všechno je užitečné nebo poučné. Nicméně jeden aspekt obou revolucí z roku 1917 je téměř zcela přehlížený, a to je úloha žen.

 

Panuje všeobecně vžitý názor, že se ruské ženy projevily v roce 1917 pouze dvakrát. Poprvé v Petrohradu 23. února jako zvěstovatelky revoluce, jež nastolila Prozatímní vládu, a která nastoupila po abdikaci cara Mikuláše II.

Podruhé, když ženy sehrály reakcionářskou úlohu v řadách strážného praporu bránící Zimní palác, sídlo vlády, před útokem Leninových bolševiků 25. října.

Obě tyto události se staly, ale citovat lenivě jen toto je nespravedlivé vůči nesmírně důležité úloze žen během revolučního procesu coby „asistentek revoluce“- když ocituji název knihy Jane McDermidové a Anny Hilyarové. Byly nejen u zrození a měly rozhodující slovo v jeho závěrečných etapách. Navíc sehrály životně důležitou úlohu při obraně revoluce během ruské občanské války v létech 1919-20.

Abychom ocenili úlohu žen, je nutno se vrátit k ruské revoluci roku 1905, kdy feministické hnutí poprvé představilo formaci Liga za rovnoprávnost žen (Всероссийская лига равноправия женщин).

Společně s mnoha podobnými organizacemi v Evropě oné doby, se soustředila na volební právo žen a sestávala hlavně z žen s buržoazními názory. Němka Klára Zetkinová však chápala, že se ženy dělí podle tříd, a rozpoznala potřebu žen dělnické třídy bojovat na svou vlastní pěst. Jak prohlásila v roce 1907 na Mezinárodní konferenci socialistek ve Stuttgartu: „Třídní rozpory vylučují možnost, aby se z pracujících žen stali spojenci buržoazního feministického hnutí. To neznamená, že odmítají buržoazní feministky, pokud tyto budou v boji za všeobecné ženské volební právo stát za nimi, v boji se společným nepřítelem na různých frontách.“

Tohoto poselství se v Rusku chopily Konkordia Samojlovová, Alexandra Kollontajová a mnohé další bolševické ženy, které v roce 1907 založily Středisko vzájemné pomoci pracujících žen, aby s jeho pomocí šířily mezi dělnickými ženami socialistické myšlenky, povzbuzovaly ženy ke vstupu do nově vytvořených, legálních odborových svazů a zajistily, aby socialistické hnutí neignorovalo problémy žen.

Ačkoli Mezinárodní den žen byl založen v roce 1910, v Rusku byl slaven až od roku 1913.

Lenin aktivně podporoval kampaně mezi pracujícími ženami a byl jedním z těch, kdo obhajoval vydávání nového periodika Rabotnica (Работница; Dělnice), jež se poprvé objevilo v roce 1914.

Vypuknutí I. světové války v onom roce bylo hlavní brzdou činnosti dělnického hnutí, a stejně jako po celé Evropě, zvýraznilo rozdělení socialistů na levici a pravici. Značně patrné to bylo v Rusku, kde se Ruská sociálně-demokratická dělnická strana (RSDRP) už v roce 1903 rozdělila na bolševickou a menševickou frakci. Rozdělení bylo nesmiřitelně hořké především kvůli menševické podpoře války, na rozdíl od lidové, protiválečné politiky bolševiků.

Otázka podpory nebo odmítnutí války byla podobným způsobem zdůrazněna třídními rozdíly v už tak roztříštěném ženském hnutí. Buržoazní feministické hnutí válku podporovalo, zatímco pracující ženy, ovlivněné svými bolševickými sestrami, I. světovou válku stále více odmítaly.

Do roku 1917 pracovalo obrovské množství žen v muničních továrnách, jako náhrada za odvedené muže. 23. února 1917 (8. března podle našeho současného gregoriánského kalendáře), byl Mezinárodní den žen poznamenaný stávkami a obrovskými demonstracemi žen.

Bolševický deník Pravda napsal, že právě to vedlo k revoluci: „… prvním dnem revoluce byl Den žen …  Ženy … rozhodly o osudu vojáků; šly do kasáren, hovořily s vojáky, a ti se později přidali k revoluci … Ženy, vzdáváme vám čest.“

Toto byl, oproti tradičnímu pohledu, jen začátek zapojení pracujících žen do revolučního procesu. Pro buržoazní feministky to znamenalo konec. Vytrvale podporovaly Prozatímní vládu, již nejprve vedl Georgij Lvov a později Alexandr Kerenskij, a ačkoli stále vedly kampaň za možnost hlasování ve volbách, jejich hlavním požadavkem byla „válka, až do úplného vítězství“. Právě tyto ženy, podporující válku, stály za zformováním ženského praporu, bojujícímu proti Němcům i proti bolševikům.

Dělnice do té doby zcela odmítaly válku, vládu i předpoklad, že představitelky buržoazie mohou mluvit jejich jménem. Stávková činnost neutuchala, i přesto, že organizovat dělnice ve službách šlo jen těžko. Například v březnu 1917 dělnice z prádelen, vedené bolševičkou Sofií Gončarskou, stávkovaly čtyři týdny.

V dubnu 1917 se 100 000 manželek vojáků vydalo na pochod a demonstrovalo s požadavky většího přídělu potravin a ukončení války. Na shromáždění promluvila A. Kollontajová.

Bolševici byli, s pomocí obnoveného listu Rabotnica, jenž vycházel několikrát měsíčně v nákladu 40-50 000 výtisků, vydatně zapojeni do agitační činnosti mezi ženami. Mezi ženami v redakční radě byly působily i Naděžda Krupská a Inessa Armandová.

Dělnice aktivně vzdorovaly srpnovému pokusu generála Lavra Kornilova o vojenský převrat; pomáhaly stavět barikády a „Rudé sestry“ organizovaly ošetřovatelskou pomoc.

K. Samojlovová v září zorganizovala první oficiální konferenci žen v dělnických profesích; další byla svolaná až po Říjnové revoluci.

Mnoho žen se během revoluce a po ní, přihlásilo do různých odborností v Rudých gardách. Mnohé z nich se staly bojovnicemi.

Důkazem významu žen v revolučním období, se stal jeden z prvních dekretů socialistické vlády po jejím nástupu k moci. Byla to revize Zákona o rodině a rozvodu v prosinci 1917, necelý rok nato podpořená Zákoníkem o manželství a rodině (Code on Marriage and the Family) v říjnu 1918. Ten shrnoval revoluční vizi společenských vztahů, založenou na rovnoprávnosti žen.

Úlohu žen v ruské revoluci shrnul nejlépe Lenin, jenž v rozhovoru s Klárou Zetkinovou v roce 1920 řekl: „Dělnice si během revoluce vedly skvěle. Bez nich bychom nebyli zvítězili.“ Teď, po 100 letech, by tato slova měla být markantním připomenutím revoluční úlohy žen.


Původně psáno pro Morning Star. Autorka je historička dělnického hnutí a členka KS Británie.

Autor: 
Mary DavisOVÁ