J. Kohlíček: Životní prostředí a energetika

20. 1. 2019

V roce 1959, když jsem s rodiči jezdil do Horní Krupky, postřehl jsem poprvé v životě malý smrček kousek pod konečné lanovky Krupka – Komáří vížka, jehož jehličí nebylo zelené, ale rezavé. Tehdy jsem nad tím nijak nemudroval, ale v paměti mi ten obrázek zůstal. S rodiči jsme se odstěhovali do Mariánských Lázní a tam jsem na něco podobného v okolních lesích nikdy nenarazil.

Po vysoké škole jsem se opět dostal do Teplic a na hřeben Krušných hor. Smrk ztepilý zde ve velkém usychal a my mladí jsme brigádnicky uklízeli – mj. v rámci hnutí Brontosaurus – zbytky po těžbě zničených porostů. Emise oxidu siřičitého prostě tomuto druhu smrku nesvědčily. A tak se začala výsadba jiného smrku – stříbrného. Odolává oxidům síry dobře, ale dřevo není žádný zázrak. Při zatížení sněhem se kroutí a praská. V některých partiích byla vysazena kosodřevina či modřín. V nižších polohách buky a jiné listnáče.

Po letech různých zkoušek s různými druhy odsíření se před 30 lety poměrně rychle elektrárny pod horami odsířily. A nastala další pohroma. Bez dezinfekce v ovzduší se začaly šířit různé choroby. Nejhorší z nich – houba kloubnatka. Ta proroste pupeny smrku a postupně strom nejdříve pár let zkouší bojovat a pak zajde. A tak je nutno znovu těžit suché stromy – tentokrát ve věku kolem 20 – 30 let a asi nejlepší možnost využití je jejich štěpkování. A nyní se opět sází – jde o smrk ztepilý a částečně i další druhy, které zde kdysi rostly.

Emise z elektráren se výrazně „vyčistily“, ale máme nové zdroje – zejména oxidy dusíku – z průmyslu i dopravy a polétavý prach. Uhlí dříve nebo později dojde, a tak je zde nutnost nalezení jiných zdrojů dostatečného množství energie.

 V celém poválečném období se postupně uvažuje o větší výstavbě malých vodních elektráren na tocích v horách. Na nejvyšší části východních Krušných hor vyrostly větrníky a řadu dříve úrodných polí zakryla pole fotovoltaických panelů.

Pokud bych měl brát vážně Zákon o ochraně životního prostředí, potom větrníky nelze stavět – mění totiž ráz krajiny. Navíc je zde podezření na škodlivé emise hluku ve frekvencích, které neslyšíme.

Velké parky fotovoltaiky jsou – kromě degradace půdy plochami, kde se poměrně výrazně ohřívá vzduch a rychlé změny výkonu v souviskosti se změnami oblačnosti přinášejí prudké nápory na síť. Podobné to je s větrníky – vítr prostě fouká jen někdy.

Malá zařízení u fotovoltaiky nejsou zásadní, ale hektary pokryté panely již se vzdušným prouděním pořádně „zacvičí“. Vzniká nad nimi poměrně silné vzestupné proudění. Kdo tomu nevěří, ať se proletí v malém letadélku a rychle pozná, jaká je realita. Samozřejmě – nejen fotovoltaická pole, ale i velké lomy, velká parkoviště, kompaktní zástavba měst a průmyslových areálů působí stejně. To výrazně poznamenává poměry v atmosféře. Naopak – lesní masivy, louky, trvalé pícniny a velké vodní plochy působí ochlazení vzduchu a proudění nad nimi tomu odpovídá.

Hlavními emisemi u „čistých“ spalin je poměrně velké množství vodní páry a – samozřejmě oxid uhličitý. Když to shrneme – není jednoduché skloubit požadavky výroby elektrické energie a životního prostředí. Zejména nespolehlivé zdroje elektřiny – fotovoltaika a větrníky, často i voda potřebují doplnění a stabilizaci celé sítě a vykrytí špiček spotřeby. Stabilizaci přinášejí i do budoucna jaderné elektrárny. Špičky spotřeby ale musíme řešit jinak. Často se zde uplatňují přečerpávací elektrárny a do budoucna se ve větší míře předpokládá i užití velkých akumulátorů. Jsou zde ovšem i některé nové možnosti – například výroba vodíku a jeho použití ve vodíkových článcích jako zdroje elektrické energie k pohonu vozidel. Vodík je v poslední době zkoušen i v hutích při výrobě oceli.

Máme i další možnosti – zvýšit využití zemního plynu jako špičkového či záložního zdroje  - např. v paroplynovém cyklu a pomoci mohou do jisté míry i bioplynové stanice s výrobou elektřiny a využitím odpadního tepla k vytápění či sušení.

Dnes naše životní prostředí čelí obrovské katastrofě. Přemnožení kůrovce ve střední Evropě svým rozsahem ohrožuje v České republice značný kus Šumavy, Vysočiny a Jeseníků. Situace je tak vážná, že v některých místech se už nevyplatí suché stromy těžit – navíc – dřeva je přebytek a kapacit na těžbu a zpracování se zoufale nedostává. Věc souvisí velmi zásadním způsobem s ohrožením zdrojů vody. A řešení nebude jednoduché.

Autor: 
Jaromír Kohlíček, poslanec Evropského parlamentu za KSČM