Marta Semelová: Zamyšlení na konci školního roku

30. 6. 2018

Den, dlouho očekávaný dětmi, žáky, studenty, učni, ale i jejich učiteli je tady. Konec června, vytoužený čas prázdnin a zaslouženého odpočinku. Děti vyrazí na tábor, k babičce, s rodiči na dovolenou (pokud na to mají), studenti pod stan, na vodu, do hor, další třeba na brigádu.

A učitelé? Ti by si měli v prvé řadě odpočinout. Potřebují to jako sůl a zaslouží si to. Ono vzdělávat děti a mládež v současnosti není žádný med. K tomu jsou pod neustálou kontrolou a tlakem veřejnosti i médií, která čekají na každé »selhání«. To, v jakých podmínkách musí učit, už pro ně tak zajímavé není. Nestabilita, střídání ministrů – za 29 let se vystřídalo 22 ministrů školství, z toho jen v posledním školním roce dva, Stanislav Štech a Robert Plaga. Nové zákony, měnící se vyhlášky a nařízení. Ředitelé i učitelé jsou zavaleni administrativou, denně vyplňují dotazníky a tabulky, do toho ještě GDPR (novinka v ochraně osobních údajů platná od 25. května tohoto roku), nad níž zajásaly akorát některé neziskovky připravující proškolování pedagogů za peníze, které by mohly jít na něco užitečnějšího.

Připočtěme si zvyšující se počty žáků ve třídách, přičemž ke každému z nich by učitel měl mít individuální přístup. K žáku mimořádně nadanému, slabému, průměrnému, k žáku se specifickými poruchami chování či učení, s dysporuchami, se zdravotním či mentálním postižením, s autismem. Ty všechny dnes najdeme v běžném třídním kolektivu. Přitom ti »inkludovaní« nezřídka zůstávají na okraji třídy, nechápou, o čem je řeč, nezažívají pocit úspěchu, jsou terčem šikany. To je »inkluze« neboli »společné vzdělávání«, jak se tomu dnes vznešeně říká. V loňském školním roce bylo v běžných školách 43 086 dětí s poruchou učení (o rok dříve 35 567), s poruchou chování se jejich počet meziročně navýšil z 8160 na 11 926, přibylo kombinovaných poruch z 1545 na 4637.

Důsledkem »společného vzdělávání« je výraznější odchod žáků na soukromé školy, které si stále častěji zakládají nespokojení rodiče, do individuálního (domácího) vzdělávání, to je dnes umožněno i žákům druhého stupně ZŠ, na víceletá gymnázia. ČR je na neblahém předním místě v Evropě, pokud jde o ranou selektivitu ve školství. Běžná základní škola přitom přichází o tahouny, snižuje se kvalita vzdělání i motivace k učení. Kantor, i kdyby se na hlavu postavil, nemá šanci odvést takovou práci, jakou v předlistopadovém období zvládal, třeba i s početnější třídou. Učitelé jsou pak oblíbeným terčem médií, která splácají páté přes deváté. Pseudoodborníci v diskusních žvanírnách vykládají, jak učitelé přetěžují žáky, nutí psát domácí úkoly, přetrvává dril a biflování, místo práv po nich chtějí i povinnosti. A po tom všem je najednou zděšení nad výsledky maturit.

Z matematiky, kterou si dobrovolně zvolila čtvrtina středoškoláků, téměř polovina z nich dostala čtyřku nebo pětku, z povinných testů z českého jazyka neuspěl každý desátý. Ale co je na tom proboha divného? Vždyť na tento stav si zaděláváme téměř třicet let! Hloupé pokusy na žácích i učitelích, rozbití všeho, co tady fungovalo a zajišťovalo nám přední příčky v oblasti výchovy a vzdělávání ve světě. Útoky proti speciálnímu školství, nekritické přejímání cizích vzorů, jen abychom byli světoví. Do toho soukromé a církevní školství, víceletá gymnázia, alternativní školy, kde sám žák rozhoduje, jestli se vůbec chce učit. Jednotné osnovy nahradily vzdělávací plány, s nimiž nekorespondují učebnice a kdy každá škola učí jinak. Zrušily se školní dílny, likvidovalo se učňovské školství, protože pojem práce byl degradován na něco podřadného. Každý musí mít maturitu a vysokoškolský diplom, přičemž tyto dokumenty jsou často cárem papíru bez odpovídající kvality vzdělání. Přitom dnes, podle Hospodářské komory, chybí 300 tisíc řemeslníků. Zrušily se i přijímací zkoušky na střední školy a státní maturity, aby se po letech za velké peníze, navíc s chybami, zase zaváděly.

Můžeme se potom divit výsledkům mezinárodního šetření PISA 2015, z nichž vyplývá, že se ČR zařadila do skupiny sedmi zemí OECD, jejichž výsledky se za devět let významně zhoršily? A tento trend se pochopitelně přenáší i na vysoké školy. Polovina studentů bakalářských oborů nedokončí studium, na některých oborech dokonce odpadá až 70 procent studentů.

A tak jsem zvědava, zda bude naplněno prohlášení vlády jmenované dva dny před koncem školního roku, v němž se zavazuje, že resort školství pro ni bude prioritou, protože bez kvalitního školství nemá národ budoucnost. Uvidíme. V každém případě všem žákům, studentům i jejich učitelům přeji krásné prázdniny plné sluníčka.

Autor: 
Marta SEMELOVÁ, vedoucí Odborné sekce školství ÚV KSČM