Akt proti Masarykovi?

26. 9. 2017

Je čtrnáctý květen roku 1918. Jsme ve městě, kde se má v příštích dnech konat sjezd delegátů z jednotlivých částí československé armády, v Čeljabinsku. Je dopoledne. Městem projíždějí vlaky. Sem tam. I plné vojáků, kteří se po podepsání mírové smlouvy v Brestu Litevském vracejí domů. Rakušané, Maďaři, Němci připravení se na západní frontě znovu zařadit do frontových linií. Za monarchii, za císaře pána a jeho rodinu.

Po nádraží se pohybovali Čechoslováci. Většinou beze zbraní, ale v ruských uniformách s trikolorou na čepicích. Monarchie byla jejich nepřítelem, svoboda, ještě nevybojovaná, byla sice velmi vzdálená, ale nikdo nepochyboval, že sen se stane skutečností. Pak nádražím pomalu projížděl vlak. Maďarští vojáci mířící na západ. Výkřiky odsuzující postoj Čechoslováků nechaly muže na nádraží klidnými. Pak ale kterýsi Maďar hodil mezi ně kámen. Zasáhl jednoho z dobrovolníků. To vyvolalo reakci. Ozbrojená stráž legionářů okamžitě za­stavila vlak. Rozzuření muži z vagonu, z něhož vyletěl kámen, vytáhli všechny muže. Toho, kterého pokládali za původce hodu, dokonce oddělili od ostatních. Bili ho, bili, až přestal dýchat. Pak teprve se uklidnili. To už sovětská vojenská stráž zasáhla. Zadržela a odvedla muže z hlídky, a když pak přišli vyjednavači žádající jejich propuštění, zajali i je. Nastalo odpoledne a noc plná napětí.

Další den se všechny strany pokusily jednat. Výsledek se nedostavil a tak 17. května rozzuření Čechoslováci vtrhli do města, ozbrojili se z vojenských skladů a osvobodili zatčené. To paradoxně zklidnilo situaci. Sovětské orgány už netrvaly na potrestání strůjců, Čechoslováci zas odevzdali většinu zbraní odvezených ze skladů. Mohl nastat klid.

Připomeňme, že velitelem Čechoslováků v tomto úseku byl muž, jenž zůstal u československých jednotek i po odvolání ostatních ruských důstojníků - podplukovník Sergej Vojcechovskij. Příběh, který jsem vyprávěl, se zřejmě nijak nelišil od skutečnosti.

Je květen roku 1918 a ve hře jsou další kroky československých legií.

 

Situace

Bylo po podepsání Brestlitevského míru. Nová sovětská moc splnila jeden ze svých slibů. Byl nastolen mír i za cenu územních a dalších ústupků. Němečtí a rakousko-uherští vojáci se začali vracet domů. Jen Čechoslováci, toužící po svém vlastním státě, odjet nemohli. Pokud by se vrátili, čekala je jistá smrt jako mnohé z jejich druhů, které zajala rakousko-uherská armáda. Válka ještě neskončila a oni bojovat chtěli. Za svůj stát, za svoji svobodu. K tomu jim nabídla svou přátelskou ruku Francie. Po Brestlitevském míru se dokonce stali součástí jejích ozbrojených sil. Proto také byl do jejich čela postaven francouzský generál. Byl však skutečným, anebo jen formálním velitelem? V květnu se rozhodovalo, co dál. Ve hře byly dvě varianty – přesunout se do Vladivostoku, tady nasednout na lodě a přesunout se do Francie, nebo rozdělit vojsko na dvě části, z nichž jedna, západní, měla být naloděna buď v Murmansku anebo v Archangelsku, druhá by pak pokračovala v přesunu na východ.

 

Různé zájmy 

Francouzský – Dne 2. května se Nejvyšší válečná rada v Abevillu rozhodla zajistit přepravu »v době co nejkratší«. Mělo to svou logiku. Tisíce československých vojáků byly vítanou pomocí pro boj s Němci. Pověřený vyjednavač generál Lavargne již 5. května oznamoval z Moskvy do Paříže, že k tomu získal souhlas komisaře Trockého. Jen zveřejňovat se tato dohoda zatím prý neměla. Pro tuto variantu se už začal také připravovat přesný plán.

Český - Zástupci Československé národní rady se s francouzskou variantou ztotožňovali. Informovali o tom dokonce vojenské mise dalších dohodových států. Trvali však na tom, že »může nastati situace, kdy Spojenci bez ohledu na přání reprezentativních kruhů ruských budou nuceni postaviti se proti německé rozpínavosti na půdě Ruska...«, a trvali na tom, aby v tomto případě »nebylo počítáno s účastí československých dobrovolníků« (citováno podle knihy Karla Pichlíka Bez legend).

Pochopitelně nešlo jen o zapojení se do akcí proti Německu, ale o před­vídané zneužití sboru v zásahu proti sovětským orgánům. Hlavní mluvčí národní rady profesor Maxa vycházel přitom z pokynu, který dostal v březnu 1918 od odjíždějícího T. G. Masaryka. Budoucí prezident vycházel ve vztahu k sovětské moci z principu neutrality. Měl k tomu dva důvody. Prvním bylo zachování národního zaměření legie, druhým omezení vlivu revoluce na ­

jednání dobrovolníků, což by při zapojení se do protisovětského či naopak sovětského tábora dříve či později jednání legionářů nutně ovlivnilo, a to by mohlo mít vliv i na dění v republice po jejich návratu.

Britský - Britové jako obyčejně hráli svou hru. V květnu do Murmanska směřoval křižník Olympia se silným výsadkem. Jejich přáním bylo sice přesunout Čechoslováky na sever, ale nikoli s cílem odjezdu do Francie, ale po spojení s Angličany uskutečnit první část intervence.

Sovětský - Sovětská strana byla ve složité situaci. Brestlitevskou smlouvou se zavázala k demobilizaci, k výměně zajatců a zákazu protiněmecké propagandy. Na sovětském území byl však sbor podřízený francouzským ozbrojeným silám, přitom však složený z rakousko-uherských zajatců. Sovětská strana musela lavírovat. Z té doby je Stalinův telegram, v němž oznamuje, že »Čechoslováci se přepravují ne jako bojová jednotka, ale jako skupina svobodných občanů majících u sebe známé množství zbraní pro svoji ochranu proti útokům ze strany kontrarevolučních živlů« (citováno podle Karla Pichlíka). Přesto mělo dojít k částečnému odzbrojení. To však bylo prováděno liknavě. Německý diplomatický tlak však sílil. Sověti museli reagovat. Napomohl čeljabinský incident a následně pak sjezd vojenských delegátů a události po něm. 

 

Sjezd

Sjezd delegátů jednotlivých vojenských částí, který se uskutečnil právě v Čeljabinsku, měl rozhodnout o dalším směřování vojsk. Propaganda vedená důstojníky hrajícími svou hru směřovala proti přesunu do Archangelska či jinam na sever. Část legionářů v tom ovšem viděla i snahu rozdrobit sbor, a dokonce tak jeho členy předat německo-rakouské straně. Levicová skupina se sice pokusila legionáře převést na stranu Rudé armády - zvláště v Penze, neuspěla však. Uspěli však pravicově ­orientovaní důstojníci. Sjezd cestu na sever odmítl a schválil tu na Vladivostok. Napomohl tomu i zachycený nevhodně koncipovaný Trockého telegram o odzbrojení Čechoslováků (viz Gajdovy Moje paměti), který Lenin však následně odsoudil. Tak se sbor vymknul politické kontrole Československé národní rady. Na dotvrzení toho tři nejvíce antisovětští velitelé pluků byli zvoleni do jedenáctičlenného Zatímního komitétu (Prozatímní výkonný výbor), jenž měl politicky nadále vést legie - šlo o plukovníka Čečka, podplukovníka Vojcechovského a kapitána Gajdu.

Protisovětské vystoupení - začátek intervence

Po incidentu v Čeljabinsku už další bojová akce nebyla náhodná.

 

Dne 23. května

Velitel 6. československého pluku, člen Prozatímního výkonného výboru zvoleného na sjezdu, bývalý ruský důstojník podplukovník Sergej Vojcechovský vydal rozkaz části pluku vydat se na Omsk a o dva dny později ovládl celý Čeljabinsk.

 

Dne 25. května

Velitel 7. střeleckého pluku kapitán Radola Gajda, taktéž člen Prozatímního výkonného výboru, ze svého obrněného vlaku vydal rozkaz, jak přiznává ve svých pamětech, obsadit stanici Marijinsk. Následovalo obsazování Novonikolajevska (Novosibirsk), Penzy, Syzraně, Petropavlovska..., během června pak Kurganu, Omska... Kostky byly vrženy. Čechoslováci postupně ovládli magistrálu a namísto na východ se některé části obrátily dokonce na západ. Moskva se cítila ohrožena. Za zmínku stojí vzpomínka plukovníka Švece, jenž se později zastřelil. Prý se v době boje legionářů o Kazaň místní elita bavila na dostizích.

 

V zájmu koho?

Již 2. či 3. května dal velitel 7. střeleckého pluku Radola Gajda příkaz při­pravit protisovětskou vojenskou akci. Jsou známy styky s esery, bývalými důstoj­níky, jež vedle Gajdy měl jeho zástupce kapitán Kadlec, který také později na Gajdův pokyn obsazoval z hlediska zásobování důležitý Marijinsk. Tak po 25. květnu vystoupení Čechoslováků umožnilo vytvoření Zatímní sibiřské vlády v Novonikolajevsku a verbování do její vlastní armády. Kadlec s vědomím Gajdy a Vojcechovského však mírové návrhy sovětských úřadů, podporované ame­rickým zmocněncem plk. Emersonem, odmítl, a to i přesto, že představitelé ČSNR Girsa, Hurban a Houska doporučili zastavení boje, který - podle nich - »jenom zdržuje pohyb a hrozí velkými zápletkami« (Pichlík). Podle nich jsou sovětské úřady přátelské a vstřícné, což se, budou-li pokračovat boje, může změnit.

Jak napsal Zdeněk Kárník, »tak se shodou okolností staly legie první protibolševickou jednotkou počínající občanské války...« Pravicové velení uzurpované dobrodruhem Gajdou, ruským důstojníkem Vojcechovským, jenž měl své účty se sověty a pravicovými veliteli Kadlecem, Čečkem, Syrovým a dalšími, se proti vůli Československé národní rady a profesora Masaryka stalo strůjcem jedné z velikých intervencí první světové války.

Autor Světové války z roku 1924 A. Žípek to ovšem vidí jinak. Podle něj tato akce směřovala ke znemožnění návratu domů tisícům německých, rakouských a maďarských vojáků, aby byli znovu nasazeni do boje. Na Sibiři však těchto zajatců už bylo minimum. Většinu se podařilo přesunout buď úplně do svých zemí, anebo alespoň do centrálního Ruska. Jeho argumentace byla účelová.

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
Haló noviny