Masarykovo rozhodnutí

20. 9. 2017

Bylo to - ne, mohlo to být - počátkem roku 1900 ve vile s příznačným názvem Osvěta, nad údolím potoka Botiče, kdy u okna stál padesátiletý profesor a díval se někam dolů. Byl již večer. Ven bylo vidět málo. Mráz sice dělal na okně své ornamenty, ale v pokoji bylo od kamen teplo. Někde v údolí dole prosvítala světla, odrážela se od sněhu a v těsné blízkosti potoka, kde byla cesta, občas projel osvětlený kočár, kopírující nepříliš vzdálenou železnici na Benešov a České Budějovice.  Muž stál a díval se. Snad však ani nevnímal světla či kočáry dole. Stál před jedním z velkých rozhodnutí svého života. Hledal odpověď na otázku: Opustit Prahu, zemi, kterou tak miloval, a vrátit se zpět do Vídně, či zamířit úplně někam jinam? Snad do vzdálené Ameriky, odkud  pocházela jeho žena, či do Německa, kde spolu studovali, do Paříže, k níž měl pro její humanismus blízko? Snad. Jenže ta Paříž... Vždyť přece tady začal před několika lety pro moderní Evropu podivný proces a s ním i hony na čarodějnice známé svým názvem, jež přešel do dějin jako Dreyfusova aféra. Židovský důstojník byl ­obviněn ze špionáže. Důkazy nebyly. Stačilo, že byl Žid.

A nyní? I v Čechách společnost prožívá něco podobného, ba dokonce v mnohanásobném zvýraznění. »V Paříži se postavil proti významný spisovatel Emil Zola se svým Žaluji, tady v Čechách jsem se postavil na odpor já. A co mně to přineslo? Nenávist, šikanu a dokonce i fyzický útok. To, že se proti mně postavily německé listy, nevadí, ale i české veřejné mínění?« šeptal si. »Ne, v takové zemi žít nemohu. Církevní tmářství proniklo hluboko do srdcí mého národa. Mého? Ještě mého?« Pak najednou ucítil dotek své ženy Charlotty. »Nač myslíš?« ptala se. Řekl jí to a dodal: »Budeme se stěhovat. Chci odtud.«

Neodpověděla hned. Snad o to rezolutněji. »Nebudeme. Ty nejsi zvyklý utíkat. A je to tvůj národ. On nemůže za to, co mu vsugerovali a co se mu stále snaží vnucovat. A někdo se tomu postavit musí. Nejsi ostatně sám a brzy uvidíš, že vás bude stále víc, kdo se postavíte tmářství.«

Chtěl odpovědět. Odkudsi zezdola se však najednou údolím začala šířit píseň. Slyšeli její slova: »Kde domov můj, kde domov můj...« Muž stiskl ­ženinu ruku a chvíle rezignace pomalu mizela. Žena, nebo ta píseň? Co více zapůsobilo, že se rozhodl zůstat?

Ne, jistě chápete, že takto se asi rozhodnutí Tomáše Garrigua Masaryka neuskutečnilo, ale nepřáli byste si, aby se tak skutečně stalo? Pravdou ovšem je, že Masaryk byl právě v oné době velmi zklamán postojem českého národa. Víme to ze vzpomínek Jana Herbena: »Tenkrát se Masaryk odhodlával balit zavazadla a stěhovat se do ciziny. Tomu úmyslu se vzepřela paní Masaryková. Sama mi to vypravovala. Cítila se Češ­kou a jako Češka nechtěla opustit národ, jehož dcerou se stala...«

Připomeňme si, oč vlastně šlo. V březnu roku 1899 byla nedaleko Polné v lese zavražděna mladá dívka Anežka Hrůzová, dcera z domku z Malé Věžnice. Byla podřezána (nenašli tu inspiraci bratři Mašínové?). Podezřelým se stal toulavý místní židovský polopovaleč Leopold Hilsner, který byl spatřen v blízkosti. Jen důvod vraždy z počátku chyběl. Pak přišla na pomoc věrouka. Tehdy se totiž katolická církev stále ještě snažila vštípit věřícím do mysli pasáže z Bible, které často kněží citovali z kazatelen, o ri­tuálních vraždách a obětech, jež měl pro svého Hospodina organizovat Mojžíš: »...Áronovci, kněží přinesou krev v oběť, krví obklopí dokola oltář...« (Třetí  Mojžíšova, Leviticus)... »Krev tvých obětí bude vylita na oltáři Hospodina« (Pátá Mojžíšova, Deutoronomium). A hned tady byl důvod. Chybějící důkazy nebyly najednou potřeba. Začal hon na čarodějnice daleko větší, než tomu bylo v Dreyfusově aféře. Soud pro Hilsnera nedopadl dobře. V Kutné Hoře byl odsouzen k trestu smrti. Díky Masarykovi došlo ovšem k dalšímu procesu, jenž už nevyslovil největší trest, ale to je již jiná kapitola.

A Masaryk? Profesor známý z boje o Rukopisy, oblíbený sociolog, ­publicista a politik? Ocitujme si opět zestručnělé vysvětlení Jana Herbena: »Proti rozsudku poroty vystoupil Masaryk s velkým rozhořčením. Dokázal ve dvou spiscích, že nic nesvědčí o židovské vraždě, že lékařský nález a celé vyšetřování bylo povrchní a stranické... proti Masarykovi začaly štvát dvě strany: klerikální, vedená kněžstvem, a radikální, která Masaryka nenáviděla pro jeho mínění o revoluci (šlo o Masarykovo nazírání na hnutí Omladiny a důsledky tehdejších revolucionizujících akcí - pozn. aut.)...

Časopisy obou těchto stran, klerikální i radikální, pokřikovaly, že Masaryk hájí Žida, zač, jak říkaly, dostal nepochybně mnoho peněz, a také říkaly, že se znovu ukázalo, jak nemá vlasteneckého citu...«  Uvědomme si, že - jak později zdůrazňuje jeden z jeho životopisců Pavel Váša - šlo o léta vsugerovávanou »pověru náboženskou, která zachvátila nejen prostý lid, nýbrž velkou většinu českého tisku a vzdělanstva«.

Ocitujme si ještě několik vět z Masarykovy brožury Význam procesu polenského pro pověru rituální vydaného v době »hilsneriády«: »Všeobecná pozornost jest nyní obrácena k politické misérii mé užší a širší vlasti. Kritika polenského procesu poučuje mne o tom, že stav politický je ve vnitřní vzá­jemné shodě s širšími poměry sociálními...«

Vraťme se k onomu rozhodnutí, které bylo osudové a jež jsem se snažil literárněji zpracovat. Co mu předcházelo? Přesuňme se do podzimu roku 1899. Tehdy klerikálové shromáždili odpůrce Masarykova pojetí. Už den před tím vídeňský Deutsche Volksblatt - rakouská moc Masarykova vystoupení na obranu Hilsnera nesla nelibě, protože jakákoli kritika katolicismu byla proti státní politice monarchie - zveřejnil, že se na Masaryka chystají studenti. A skutečně, když ve čtvrtek 16. listopadu 1899 byl Masaryk doprovázen ženou Charlottou do Klementina, kde měl mít přednášku, přednáškový sál byl už přeplněn, podle údajů policie, asi třinácti sty studenty a dalšími lidmi. Křik a hřmot ještě před jeho příchodem byl nepředstavitelný. Masaryk, tehdy přecházeje chřipku, byl pobledlý a unavený. Ke slovu však připuštěn nebyl. Pokusil se však situaci zvládnout. Napsal totiž na tabuli: »Já jsem se nebál přijít, žádám tedy o slovo«. Křik a hluk však neustávaly. Proto pokračoval v psaní dál: »Prohlašuji:

1. nařčení všech novin z úplatku je lež, stejně jako

2. nařčení, že jsem propůjčil jméno své cizí práci,

3. vystoupil jsem poznav (ve věci polenské) klerikální antisemitism, jejž pokládám za národní zlo,

4. poznav studiemi světovými, že provedení procesu polenského je přímo atentátem na rozum a lidskost,

5. hájil jsem a budu vždy bez diplomacie hájit svobodu myšlení a cítění. -

Co tedy máte proti tomu? Zjevte své důvody, budu je respektovat, žádaje respekt také navzájem.«

Sál povzbuzovaný skupinkami nejradikálnějších klerikálů nebyl ochoten k diskusi. Masaryk chvíli čekal. Klid však nenastal. Proto znovu přistoupil k tabuli: »Já vždy ctil českého studenta a jeho důvody jakékoli. Stojím zde ve slovu a zodpovím každou otázku. Já ještě doufám v možnost přesvědčení a že někdo osobně, neanonymně, se vysloví.«

Opět si auditorium dalo na čas. Odvaha postavit se přímo a argumentovat nebyla. Nakonec po uběhnutí nemálo minut se přece jen jeden student zvedl. Později se z něj stal známý vědec a jistě svého tehdejšího vystoupení litoval. Tehdy mu však ještě nebylo dvacet, což ho jistě omlouvá. Neomlouvá to však ty, kteří stáli za ním. Napsal totiž:

»Máme proti Masarykovi to, že v dobách tak pohnutých, kdy je třeba, aby národ stál co jeden muž proti nepřátelské vládě, chce on pro Žida rozštěpit celý národ a tím jej zeslabit. Pracuje rozpínajícímu se Němectvu do rukou! Máme proti němu dále to, že tvrdí: Já musím mít pravdu, byť i to, co tvrdím, pravda nebyla, na něm české krve by se Hilsner nedořezal.«

Přítomní na chvíli ztichli. Zdálo se, že Masaryk dostane slovo. Byl to však omyl. Jakmile začal mluvit, řev znovu propukl. Masaryk chvíli stál před ­

tabulí, pak křídu odložil a zamířil k východu ze sálu. Na osm dnů, podle rozhodnutí rektora, byly jeho přednášky přerušeny. Protože se i po týdnu nacionalisté a klerikálové snažili vyprovokovat alespoň slovní střety, přerušil sám Masaryk přednášky. Střet však pokračoval. Proti Masarykovi se sbíraly »argumenty« a nebylo výjimkou, že výtky byly podepisovány graduovanými lidmi. Je ovšem pravdou, že i Masaryk měl své příznivce. Ve Studentském sborníku z konce listopadu 1899 dokonce vyšlo stanovisko podepsané více než šesti stovkami studentů: »Litujeme, že část kolegů se dala svésti k neblahým a nedůstojným projevům v univerzitě a na ulici... považujeme za základní povinnosti studentské cti vždy a každého bez výjimky respektovati...« 

Jenže protistrana podporovaná většinou tehdejšího tisku si nedala pokoj. Podařilo se jí dokonce zfanatizovat některé stoupence šovinistických a klerikálních postojů, a když Masaryk šel do redakce Času, který tehdy měl redakci na pražském Uhelném trhu, byl fyzicky napaden čekajícím davem. Do redakce museli zavolat lékaře. Ošetřil mu obličej, kam dostal nejvíc ran. Když se při tom pohoršoval nad jednáním davu, jenž se stále nerozcházel a čekal na profesora před budovou redakce, Masaryk tiše, jak nám sděluje Bohumil Černý ve své knize o polenském případu, pravil: »Tož jen je nechte, oni se za chvíli uklidní.« Měl pravdu, čekání je brzy omrzelo a rozešli se. Ale vůbec nešlo o poslední pokus mu ublížit.

A jsme opět u oné mrazivé noci, kdy se Masaryk mohl dívat dolů do údolí, jímž protékal Botič, a zvažovat, zda přece jen ze země, zklamán, neodejde. Asi to všechno bylo jinak. Proč ne? To ale na věci, že zůstal a dál bojoval, nic nemění. Je jen otázkou, zda si na své rozhodování vzpomněl, když na podzim roku 1918 přijížděl z emigrace domů jako prezident, či zda si na to vzpomněli jeho kritikové z »hilsneriády«. Myslím si, že on už nikoli...

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
Haló noviny