Osudové okamžiky: Brněnský odsun a tisíce mrtvých

4. 4. 2017

Koncem května nám stoupenci »havlovské kavárny« s velkým humbukem, za přítomnosti televizních kamer a šéfa landsmanšaftu Berndta Posselta připravili velkou show. Šli po trase, kde údajně mělo být povražděno na tisíce brněnských Němců násilně vyhnaných koncem května 1945 z brněnské metropole. A poklonili se, prý i pomodlili, místům, kde se bezostyšně vraždilo, tedy »rozběsněná lůza, kriminální živly a nejrůznější individua, která potřebovala na poslední chvíli poopravit svůj kádrový profil«  - viz Petr Šuléř: Záhady kolem odsunu brněnských Němců v roce 1945. Vraždilo se, vraždilo, vraždilo... Že by to bylo jinak? Vždyť přece už v roce 1947 bývalý sociálně demokratický československý poslanec Wenzel Jaksch, odpůrce dr.Beneše za londýnské emigrace, poslal Petici Organizaci spojených národů, v níž žádal zřízení mezinárodní vyšetřování masakrů na trase Brno – Pohořelice – Mikulov, kde bylo, podle jeho morbidního vyprávění, hrůzným způsobem zabito na deset tisíc brněnských Němců a další čtyři tisíce na poloviční cestě směrem k hranicím, ve městečku Pohořelice.

Šetření, jež na základě toho bylo provedeno, bylo důkladné. Podání Jaksche nepotvrdilo. Uvedlo sice nepřesný údaj o počtu nenásilně zahynulých - 558, ale vyvrátilo tvrzení o tisících mrtvých a zároveň o násilí, jež se na Němcích měli dopouštět Češi.

Po listopadovém převratu a omluvě Václava Havla za odsun »sudetských Němců« se tématu znovu chopil publicista Ota Filip (Reportér č.20, 1990), projel si trasu, po níž se přesunovali brněnští Němci a napsal reportáž plnou hrůz a vraždění, zmapoval i »místa hromadných hrobů« a uvedl, že jen v Pohořelicích zemřelo na osm set Němců. O několik let později český vojenský historik, bývalý předlistopadový vůdčí představitel Vojenského historického ústavu rychle se překabátivší Karel Richter ve své knize Sudety (1994) uvedl dokonce několik »svědectví« účastníků pochodu, kteří hovořili »o vysílených starcích usmýkaných k smrti, o těch, na které čekala střela do týla ve škarpě, o stodole, kde byli stříleni lidé, kteří nemohli jít dál...« Richter uvedl i číslo. Mrtvých mělo být na 1700.

Nechme stranou i další »jedna paní povídala« a věnujme se faktům...

xxx

Ještě před osvobozením Brna Rudou armádou na pokyn NSDAP z Brna odešlo na 40 000 Němců směrem na západ. Rychlý postup rudoarmějců zabránil odchodu ostatních, přičemž část brněnských Němců se odstěhovat nechtěla nebo jejich zdravotní stav to ne zcela dovoloval. Připomeňme, že brněnští Němci patřili k těm, kteří za války se ve své většině chovali vůči Čechům velmi agresívně, že mnozí z nich byli zaměstnanci správních úřadů, spolupracovníky gestapa i to, že veřejně schvalovali represívní zásahy proti Čechům, že popravy v Kounicových kolejích bývaly jimi vyhledávány jako divadlo, že měli zcela jiné, nesrovnatelně výhodnější potravinové lístky než Češi a mnoho výhod, které přijímali s nadřazeností.

Těch Němců, kteří ve městě zůstali, z původních 58 375 evidovaných před válkou, bylo ke dvaceti tisícům. Je třeba však upozornit na to, že část židovských občanů se v té době hlásila k německé národnosti a tudíž po osvobození se sice ocitla v evidenci, i když se právě vrátili z táborů, ale netýkala se jich opatření týkajících se Němců.

Xxx

Jak vlastně došlo k vystěhování Němců? Uvědomme si, že tak silná německá menšina v Brně neměla obdobu v jiných českých městech. To úvodem. A nyní k samotným událostem...

Především – byla tu celookupační averze k lidem hlásím se k německé národnosti a k jejich okupačním výhodám, včetně k chování samotných Němců za okupace, dále tu byla zásobovací situace města, byť Němci po válce začali dostávat tzv.židovské dávky, které byly podstatně nižší než dokonce  za okupace obdrželo české obyvatelstvo. Svou roli v některých případech hrálo i ubytování, jehož po válce bylo v Brně nedostatek a někteří Němci žili v bytech po židech... To vše vyvolávalo ve městě nemalé napětí...

29.května předložil Klub zástupců národně socialistické strany v Národním výboru pro Velké Brno své požadavky na řešení zvýšené protiněmecké nálady ve městě. Jedním z hlavních bodů byla žádost, aby práce neschopní a ženy s dětmi byli vystěhováni z města. O vystěhování do Rakouska se neuvažovalo. Usnesení o vystěhování v tomto smyslu bylo v podstatě schváleno. Vystěhovalci měli být v této variantě přesunuti do Modřic a Rajhradu. Hlavní slovo měl šéf brněnských národních socialistů  Josef Podsedník, náměstek primátora, jenž také schůzi řídil.

Primátor Brna, komunista Vladimír Matula, v době jednání byl v Praze a když se  vrátil, čekala jej delegace zbrojováků v čele s tajemníkem odborů Josefem Kapounem. Zdejší dělníci se shodně se zastupiteli národně socialistické strany rozhodli pro rychlý odsun. Nepokusil se tomu zabránit, i když akci nepodporoval. Jen žádal, »aby nedošlo k nějakým násilnostem, tvrdostem a nelidskostem...« Zřejmě odtud směřovali odboráři k řediteli bezpečnosti, aby požadovali zahájení akce s tím, že v závodě to vře. Neuspěli. Jenže nespokojili se s tím. Podporu získali na radnici. Psalo se datum 30.května a akci, která se rychle rozběhla, už nešlo zastavit. Mimořádné zasedání Národního výboru, jež opět řídil náměstek Podsedník, stanovilo podmínky. Byla vyžádána vojenská asistence v síle 126 mužů, Josef Kapoun nabídl vzhledem k nedostatku policie jako doprovod 3000 mužů ze zbrojovky. Nikdy však takový počet zbrojováků shromážděn nebyl. Šlo jen o několik desítek dobrovolníků.  Účast partyzánů, o nichž hovoří stoupenci »sudetoněmeckého« výkladu události,  nebyla doložena.

Xxx

Jsme stále ve dni 30.května. V 22 hodin se na sedmi seřadištích shromáždilo 17 014 lidí, jichž se odchod měl týkat, dalších pak až 2500 se sešlo v 13.revíru a 50 bylo z Líšně. 854 práceschopných mužů bylo okamžitě odvedeno do barákového tábora v Maloměřicích, 1226 po ověření žádostí o vynětí opatření o Němcích bylo propuštěno domů.

Cesta směřovala na Rajhrad. Do Pohořelic to bylo 27 kilometrů a odtud na hranice u Mikulova 25 km. Podle svědků Němci šli tiše, rezihnovaně. V Rajhradu zaplnili sokolovnu, orlovnu, hostince, neobydlený sirotčinec i jiné prostory anebo se utábořili pod širým nebem. Něco podobného lágru, což tvrdí tzv.svědci, tu nebylo. Tady Němci měli odevzdat všechny řezné a bodné zbraně. Doprovázející vojáci však odmítli udělat následnou prohlídku. Podle svědectví za celou cestu ztratili život jen dva lidé. Ještě v Brně, snad u Ústředního hřbitova, došlo ke střetu strážného s útočícím Němcem. Strážný v sebeobraně vystřelil a nešťastnou náhodou zasáhl útočníka a za ním stojící ženu. To také byly jediné oběti násilného činu. K jinému násilnému činu, ani k úmrtí z útrap už nedošlo, což je možné si ověřit v archivních záznamech.

Ráno se v cestě pokračovalo. Cílem byly Pohořelice. Teplota ovšem stoupla na přibližně dvacet  pět stupňů, což velmi negativně působilo především na některé starší lidi. Chvílemi prý však i velmi lehce pršelo. Mnozí odhazovali svá zavazadla a pokračovali dál bez nich. Násilnosti zaznamenány nebyly. Tvrzení O. Filipa o hromadném hrobu 1700 Němců v okolí polního kříže u Smolína se ukázalo po pokusných vykopávkách jako lživé.

31.května za Němci přijel primátor Matula. Vyslechl mnohé stížnosti a řadu z nich, především ty, kteří tvrdili, že mají žádosti o obnovení československého občanství, aniž to prověřoval, benevolentně vrátil do Brna. Na násilí si mu nikdo nestěžoval.

Xxx

Dopoledne 31.května dorazily první skupiny Němců do Pohořelic. Městečko moc připraveno nebylo. Barákový tábor, prázdné obilní sklady, škola, sokolovna, stodoly a některé soukromé domy, jim nabídly ubytování. Nemohoucí, kteří zůstali na trase, byli přivezeny vozem. Žádný mrtvý ani z tohoto úseku nebyl přivezen. Ty nejschopnější pochodu byli vybráni k další cestě směrem k Mikulovu, aby se uvolnilo zdejší napětí. Devadesátka doprovázejících zbrojováků ohlásila, že splnila svou povinnost a vrátila se do Brna. Část Němců došla do Mušlova, část až k hranicím s Rakouskem a někteří překročili i rakouské hranice, aniž k tomu byli nuceni. Někteří později se pokusili vrátit zpět, protože v Rakousku byly podmínky ještě horší než na Moravě.

Část z Němců, kteří chtěli optovat pro Československo, bylo dokonce vráceno 3.června do Brna. Postupně mnozí ze zbylých se přestěhovali do okolních vesnic a tam přečkali dobu do oficiálního odsunu.

Problémy v Pohořelicích najednou však dostaly křídla. Chyběli němečtí lékaři. Proto museli přijet lékaři z moravské metropole – Češi, chyběly léky, což byl poválečný problém. Nacisté navíc odvezli většinu potravin a některé, které nestačili odvézt, dokonce spálili. Kupříkladu v dubnu bylo přesunuto z Břeclavi 1400 vagonů cukru a protože ne všechny se podařilo odvést do Německa, dál od východní fronty, byla skladiště zbylých zásob zapálena. Mikulovský hrad, jenž ve sklepích uschovával mnohé potřebné věci, zapálili těsně před příchodem Rudé armády. Jen brambor prý bylo dost. Pro bývalý Ústav pro mladistvé provinilce, kde byli také ubytováni němečtí vystěhovalci, muselo být dokonce sehnáno množství kuchyňského nádobí. Jinak se Němci pohybovali svobodně a dokonce si mohli rozhodnout, kam zamíří. Ovšem s výjimkou nepovoleného návratu do Brna, i když i to se stávalo. Přesto k nepovoleným návratům docházelo. Navíc tu byly i zmíněné povolené návraty. To všechno však v metropoli vyvolávalo negativní reakce. Okresní komisařství Národní bezpečnosti v Brně-Komárově například 15.června hlásilo: »Návrat většího počtu Němců do Brna  dne  14.6.1945 způsobilo odsuzování pomalého a benevolentního řešení německé otázky«. Objevily se i nápisy: »Proč se vrací Němci zpět? Kdo jim dovolil, nechceme je zde! Chceme republiku bez Němců.«

Xxx

A jsme u epidemie úplavice. Tehdy po válce jižní Moravou utíkali němečtí běženci, byl hnán dobytek ve směru od fronty, pohybovaly se armády. Lidé i zvířata se myli v každé vodě, která se naskytla.

Stížnost se v dokumentech objevila jen jedna. Jeden z doprovázejících  »zbrojováků« místními Němci připravenou nádobu s vodou kopnutím necitlivě vylil. Neřekl ovšem, že na počátku cesty dostali strážní příkaz nedovolit pití neprověřené vody. V regionu totiž se už před »brněnským odsunem« v regionu vyskytovala úplavice. Dodnes nikdo neví, kde vlastně všechno začalo, zda přes zákaz lidé se napili ze zkažené studny, z nějaké »louže«, v níž se myli, kam šli na záchod... A právě tehdy se ukázalo, že odsun byl naprosto nepřipraven. A jsme u počtu nemocných, kteří bojovali o život, byť nepodceňujme ani úmrtí vyčerpáním, stářím a několik sebevražd. Lze jen poděkovat lékařům – Čechům, kteří přijeli z Brna pomáhat, vojákům doprovodné jednotky a mnoha místním obyvatelům, kteří se nebáli pomoci, ať již z obyčejné lidské sounáležitosti.

Počty mrtvých nebyly pro Otu Filipa neznámé. Přizpůsobil si je však. Přesto nelze tvrdit, že byly nízké. Podle záznamů o úmrtí v Pohořelicích bylo pohřbeno 463 lidí, z nichž malá část nebyla ani účastníky transportu, ale šlo o Němce z okolí, které »nemoc špinavých rukou« také dostihla. Podle dokladů 396 pohřbených mělo jména, zbytek se nepodařilo identifikovat. Úplavice zabíjela ještě počátkem července, pak již se již podařilo nemoc zvládnout.

První z velmi pečlivě vedených zápisů úmrtí má datum 6.června. Byly vedeny dvakrát, úřady a církví. Záznam je dodnes k dispozici a byl publikován po pečlivém archivním průzkumu  dr.Vojtěchem Žampachem ve studii Vysídlení německé menšiny z Brna...

xxx

Jistě. Můžeme dnes se zamýšlet nad ukvapeností »brněnského vystěhování Němců«. Jiné oči, jiné zkušenosti všechno po šedesáti letech vidí jinak. Už tehdy krajský tajemník KSČ Oto Šling však vyčetl ve svém hlášení do Prahy Národnímu výboru města Brna uspěchanost, to, že »neměl právo ještě před rozhodnutím vítězných mocností vystěhovat brněnské Němce na mikulovský okres a zkomplikovat tak okresní správní komisi problémy spojené s osidlováním pohraničí...« Konstatoval i to, že »kdyby však ti lidé zůstali v Brně, tak by jich většina zůstala naživu.« Měl jistě pravdu. Jenže situace v moravské metropoli byla skutečně jiná než jinde. Bylo ji třeba řešit, řešila se tedy, i když naprosto nepřipraveně a živelně. Okresním orgánům na Mikulovsku, jak potvrzuje i profesor Silvestr Nováček ve své studii Vystěhování Němců z Brna a odsun z jihomoravského pohraničí, způsobila opravdu velké problémy. Zcela jinak byl odsun řešen později. Po rozhodnutí Postupimské konference.

Nám však dnes šlo o tvrzení o tisících zavražděných Němcích na cestě z Brna do Pohořelic. A to se ukázalo jako lživé.

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
Mediální úsek ÚV KSČM