Osudové okamžiky: Varnsdorfská stávka

4. 4. 2017

»Varnsdorfská stávka byla stávka, které proběhla dne 5. března 1947 proti navrácení továrny podnikateli židovského původu a německé kulturně-jazykové orientace jménem Emil Beer ve Varnsdorfu. Stávka byla úspěšná, soud zamítl žádost o navrácení továrny. Okresní soud v rozporu se svým předchozím rozhodnutím navrátit Beerovi vlastnická práva k majetku, který byl nucen prodat jako Žid po německém záboru pohraničí v říjnu 1938, vyhověl s ohledem na stávku protistraně a tento majetek prohlásil za konfiskovaný; vzal přitom v potaz, že Emil Beer se nikdy nepřihlásil k české národnosti, vždy se hlásil buďto k národnosti německé, či židovské a úředním styku používal jazyk německý. Byl členem židovské obce, která používala německý jazyk. Emil Beer v září 1938 odešel do Anglie a v listopadu 1945 se vrátil do Čech a požadoval navrácení majetku. Dále bylo Emilu Beerovi vyčítáno, že se nezúčastnil aktivně odboje. Stávky proti navrácení továrny se zúčastnilo 10 tisíc lidí, a stávka měla velký vliv na únorové události roku 1948.« (Wikipedie)

Všechno, po přečtení výše uvedeného odstavce by mělo být jasné. Jenže není tomu tak. Velká část režimní polistopadové propagandy přišla s tvrzením, že továrník Beer ztratil svůj podnik, protože byla nasazena židovská karta. Velmi podrobně se touto variantou zabýval ve své disertační práci i student Masarykovy univerzity Petr Sedlák v roce 2008 (Poté - Postoj a přístup k  Židům, českých zemích po druhé světové válce, 1945 – 1947/1953) a v roce 2015 ji  dokonce akcentoval Petr Placák (Gottwaldovo Československo jako fašistický stát).

 

Eichlerka

Tak se v roce 1945 a v dalších letech zkráceně nazýval bývalý závod Eichler a syn, textilka ve Varnsdorfu. Nacista Eichler se konfiskace nedožil, padl, stejně jako jeho syn, na východní frontě. Závod odkoupil 10.října 1938 od Emila Beera, jenž, podle Wikipedie, již od září vyrábějící obvazový materiál a sukno na uniformy. Jako německý byl na základě dekretu prezidenta dr.Beneše číslo 108/1945 Sb. zkonfiskován. Po válce v něm pracovalo méně než pět set zaměstnanců, což nenaplňovalo, pokud by nešlo o německý majetek, podmínky znárodňovacích dekretů z října 1945.

 

Emil Beer

Emil Beer převzal správu továrny po svém otci Juliusovi, jenž do Varnsdorfu přišel v roce 1906 z Moravy, jako poloviční vlastník podniku. Druhou polovinu formálně spravovali jeho žena Helena a synové Otto a Karl. Šlo tehdy o mechanickou tkalcovnu. Hlásil se k německé národnosti, kterou v roce 1930 změnil na židovskou. S Němci, dokonce i po vzestupu Henleina, měl styky  dobré, o čemž svědčí to, že ve třicátých letech až do svého odchodu do Anglie byl předsedou místního sdružení německých průmyslníků. Současně však stál od roku 1930 v čele židovské náboženské obce v nedalekém Rumburku. Ani po svém odchodu ze země nestrádal, byl kapitálově zainteresován v jedné textilce v Lublani a ve třicátých letech zakoupil v Manchesteru tkalcovnu (podle publikace Varnsdorfská stávka), která mu a jeho rodině po jeho odchodu z republiky zřejmě umožnila získat za války britské občanství.

Prodej

Třicátý osmý rok byl plný napětí. Beer mající dobré informace od svých sudetoněmeckých kolegů v »podnikatelském svazu« brzy pochopil, že situace je vážná. Protižidovské postupy v Německu nevěstily pro české židy nic dobrého. Ještě než přišel Mnichov, mu bylo jasno. Svou mechanickou tkalcovnu, v níž tehdy pracovalo  něco přes sto padesát zaměstnanců vyrábějících dámské šaty, byl rozhodnut prodat a odejet ze země. Po válce byla její cena odhadnuta na 26 miliónů korun. Pak přišel Mnichov a Beer nemohl počítat s tím, že by se stal výjimkou v řešení »židovské otázky«, přes své kontakty na sudetoněmecké podnikatele. Proto neváhal a hledal kupce. Nabídl se Němec Eichler. Šlo o parcelu s továrnou a obytným domem, vodní příkop, zahradu, louku, stavební parcelu s vedlejší budovou a s domem vrátného, tovární budovu, zahradu s rybníkem, pole s rybníkem, louku s rybníkem, ad. (Růžena Hlušičková, Jaroslav Vrbata: Varnsdorfská stávka). Ten přijal a nabídl po přepočtu Beerovi 3666 600 korun, při čemž skutečná cena byla odhadnuta na šest milionů. Peníze dostával ve stotisícových částkách (v markách) na účet České eskomptní banky a to v říjnu 1939 až v lednu 1940, zbytek byl doplacen v únoru téhož roku, lhůta totiž končila 1.března 1940 a peníze zřejmě byly převedeny promptně do Anglie. Nacisté platbám moc nebránili, ale přesto do firmy dosadili říšského komisaře a teprve v 18.září 1940 přípisem vládního prezidenta v Ústí nad Labem byl podnik »odžidovštěn« a vedení se naplno mohl ujmout Josef Eichler (Václav Dudek: Varnsdorfští šli v prvních řadách).

Návrat do vlasti

Beer se do republiky vrátil v listopadu 1945 a krátce poté podal podle § 24 dekretu číslo 5/1945 Sb. žádost o vrácení továrny, vily a přilehlých pozemků. To znamená, že nárokoval navrácení majetku s odkazem na jeho ztrátu pod tlakem nacistické okupace.[1] Národní správce, odbojář Šulc, předválečný Beerův řidič, napřed souhlasil s jeho uvedením do továrny prozatím však jako neoficiálního poradce.[2] Závodní rada neměla námitek.  Jenže šlo jen o zaměstnání, nikoli o »návrat továrny«. Nové české osazenstvo závodu Beera neznalo. Proto nebylo námitek, ale když se závodní rada seznámila s dokumenty o Beerově němectví, došlo ke změně postoje. Ještě koncem roku se právě ona proto postavila proti restituci a správce Šulc se k ní připojil. Beer byl vyveden ze závodu. Případ směřoval k soudům.

 

Začátek roku 1947

A jsme u roku sedmačtyřicátého. Zestručněme si tehdejší události týkající se případu:

x. 13.září 1946 Okresní národní výbor odmítl Beerovu žádost s tím, že nebyly dány podmínky. Následně však Zemský národní výbor (ZNV) rozhodnutí schválil.

x. 11.února byl do Varnsdorfu doručen výměr ZNV  a seznámení s ním vyvolalo napětí. Uklidnění nastalo když ONV znovu Beerův nárok odmítl (27.2.). 24.2. závodní rada se rozhodla Beerovi závod nevydat.

x. Beer se obrátil na soud a ten 4.3. vydal »zatímní opatření«, podle nějž   měla být továrna Eichler a syn vydána Beerovi.

x. Téhož dne, tedy 4.3.,  bylo vyvoláno jednání zástupců odborů s přednostou Okresního soudu. Soudce své rozhodnutí zdůvodnil, že mu odmítající výměr ONV nebyl doručen a tak rozhodoval podle výměru ZNV.

x. 5.3. v devět hodin byla vyhlášena proti Beerovi všeobecná stávka. Zároveň na podporu »eichlerovců« se sešla  desetitisícová demonstrace. Tentýž den však znovu jednal soud a tentokrát vzal v úvahu rozhodnutí ONV a zrušil své předběžné opatření. Stávka mohla být odvolána. Beer se majitelem nestal.

x. 11.3. vláda podle žádosti nekomunistických ministrů poslala do Varnsdorfu komisi, jež měla vyšetřit okolnosti.

x. 4.4. Komise potvrdila, že stávka nebyla organizována žádnou politickou stranou, ale odbory. Tím případ mohl skončit.

 

Židovská karta

Otázka, zda bylo důvodem odmítnutí požadavku Beera jen jeho židovství, zůstala? Připusťme, že jisté »antižidovské nálady« ve společnosti byly (často byly citovány výroky ministra Václava Kopeckého, které byly na hranici antiseminismu). Ony nálady měly svůj původ v historii a přežívaly přes válečné zkušenosti. Po osvobození byly však spíše potlačovány. Souviselo to pochopitelně  s holocaustem. Rozlišme ovšem »obyčejné židy«, ty, kteří neměli na to utéci před nacisty do zahraničí a židovské fabrikanty a bankéře, z nichž většina rychle ještě před 15.březnem republiku. Proti těm druhým negativní nálada pochopitelně byla. Beer patřil mezi ně. Navíc významným faktorem v rozhodování bylo to, že se před válkou hlásil k němectví, že se u něj doma mluvilo německy a že velice úzce spolupracoval se sudetoněmeckými podnikateli a přes ně, nikdo o tom nepochyboval, jistě i s vůdčími henleinovci.

Svůj závod a další nemovitosti prodal svobodně a to ještě před datem otevřené perzekuce, jež je datována 15.září 1939.  Beer se v této době pohyboval naprosto volně a měl možnost svobodného odchodu do ciziny, na což upozornil  notář JUDr. Metoděj Brož již 5.října 1945. (Petr Sedlák Disertace). Za prodej továrny a dalších pozemků dostal zaplaceno a peníze přijal a to v době, kdy perzekuce židů už i v Protektorátě se rozběhla naplno.

Tvrzení o tom, že dění ve Varnsdorfu bylo v režii komunistů má své ratio. V tomto regionu v roce 1946 volby vyhráli komunisté,  měli tudíž většinu nejen v zastupitelských orgánech, ale i v odborech. Proto názor KSČ měl převažující vliv. Pokud by zde vyhrála volby jiná politická strana, nepostupovala by jinak. Jenže tady o to nešlo. Bylo po válce a Beer byl nejen kapitalista, ale i člověk netající se před válkou svým němectvím, člověk, který přesně věděl, kdy odejít, prodat a na čem vydělat.

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
Mediální úsek ÚV KSČM