Osvobození Osvětimi

31. 1. 2020

Bylo to asi před pětadvaceti lety. Tehdy jsem jako učitel zorganizoval zájezd našeho gymnázia do Osvětimi. Jelo nás hodně, i ti největší zlobilové, které jsem cestou musil mnohokrát napomínat. Ztichli až před branou s nápisem »Arbeit macht frei«. Za ní jim však otrnulo. Jen uvnitř jsem na chvíli neuslyšel jejich vtípky. Zvláště, když stáli v místnosti, kde pod sklem, aniž cokoli jiného v ní bylo, uviděli haldy vlasů, které byly ostříhány těm, kteří zamířili do krematorií. Vlasy, vlasy a zase vlasy. Není třeba slov. A jinde, šaty, knihy vázané v lidské kůži, obuv, hračky..., slamníky, na nichž dnes nikdo nespí, ale kde lidé čekali, zda se dožijí zítřka. Pak jsme autobusem zamířili do Birkenau, Březinky (jaké krásné jméno!), Osvětimi II. Zastavili jsme před branou se strážní věží známou z nesčíslného množství fotografií. Vystoupili a po krátkém »průvodcovském vstupu« šli ke vchodu. Nahoře ze strážní věže jsme mohli prohlédnout celý prostor. Všichni se sem nevešli. Několikrát jsem proto musel opakovat svůj výklad. Teprve dole jsme se mohli shromáždit a připravit na vstup do prostoru tábora, kde už nebyly desítky dřevěných baráků, jen většinou prázdný vševyprávějící prostor, kde trčely zbytky betonových krematorií vzadu u jezírka, které ani ze strážní věže nebylo vidět, ale do něhož také nacisté nechali sypat popel těch, které usmrtili plynem Cyklon B, kde ale zůstaly koleje rampy, jíž velel pověstný lékař dr. Mengele, a jako »ukázka« několik dřevěných baráků. Mí žáci stáli a mlčeli. Když jsem chtěl, abychom pokračovali dál, najednou všichni, v hlubokém tichu, vyslovili svou prosbu: »Prosím, pane profesore, chceme tu zůstat. Nemáme sílu. Nenuťte nás.« Pochopil jsem je, ty náctileté, kteří se poprvé setkali s hrůzami, a že onen prázdný prostor doplněný představou byl nad jejich síly. Kývl jsem. Chtěli jsme však položit karafiáty, které jsme zakoupili cestou, někam na místo selekcí. Hledal jsem dobrovolníky. Ani to nebylo jednoduché. Nakonec se mnou šla jedna z mých nejoblíbenějších žaček a povinně i syn, který, ač nebyl žákem naší školy, jel s námi. Karafiáty jsme položili ve třech. Zastavili se a uklonili směrem ke krematoriu, ač nikdo nás nekontroloval, zda tak učiníme. Museli jsme. Když jsme se vrátili k autobusu, byl plný, nikdo se nezdržoval venku. A uvnitř bylo hrobové ticho a každý z těch náctiletých prožíval tu hrůzu po svém. Teprve po řadě minut náš autobus znovu ožil...

V obou částech Osvětimi jsem osobně byl vícekrát. I ve zdejším archivu jsem cosi hledal a našel. Ale to je již dávná historie. Protože 27. ledna tomu bylo sedmdesát dva let od osvobození Osvětimi Rudou armádou, a protože emoce znovu začínají nabývat na síle, je třeba si připomenout nejen toto datum, ale i některé souvislosti, jež se bezprostředně týkají i našeho národa.

Bylo nebylo, je nebo není

Tu starou hru jsme v trochu jiném provedení hrávali jako děti. Vzpomínáte? Chceš, nebo nechceš? Jenže ony jsou mnohem vážnější otázky i odpovědi.
V roce 2012 na www.koncentracni-tabory.estranky. cz byly zveřejněny fotografie z koncentračního tábora Osvětim. Postupně se rozvinula diskuse. Prvním, kdo do ní vstoupil, byl jakýsi anonymní Martin (6. 7. 2012 17.34), který napsal (citováno i s gramatickými chybami):
»Koncentrační tábory byli zařízení určená pro tu nejhorší sebranku, co kdy po zemi chodila a vy ještě máte tu nebetyčnou drzost je litovat? Jděte s tím laskavě do prdele!!« Odpověděla mu řada lidí. Nepochybujme, že ostře. Přesto jakýsi wolvgang (27. 2. 2013 8.09) napsal: »...a co židi v palestině?
to nikomu nevadí co dělají za zvěrstva, co židi v politice, finančnictví, to vám nevadí, že všechny vás okrádají, co židi na to, že ukřižovali krista**? jsou to zrůdy a netřeba je litovat!!
« I on se dočkal odpovědí.
Stejně jako jiní v podobných diskusích na zcela jiných serverech.
Nemohu si ovšem odpustit otázku: Jak vůbec po tom, co známe všechny souvislosti a všechna fakta, mohly vzniknout takovéto názory?
Těžká odpověď. I když mnohem vzdělanější světoznámý autor literatury faktu Brit David Irving se »proslavil« podobnými myšlenkami.
Jenže je tu ještě jedno neméně podivné tvrzení. Je od ministra zahraničí, předsedy Občanské platformy Polska, nedostudovaného historika Grzegorze Schetyny, jenž předloni před »kulatým výročím« osvobození Osvětimi prohlásil, že tábor osvobodili nikoli Rusové, ale Ukrajinci, a tím vyvolal dokonce mezinárodní skandál. (»Nebylo by snad lepší říct, že to byl 1. ukrajinský front a osvobozovali Ukrajinci?
Protože to byli právě Ukrajinci, kteří v těch lednových
dnech otevírali bránu a osvobozovali tábor« - viz infoKurýr). Jeho výrok uvítala polská antiruská společnost a současné ukrajinské státní vedení.

Vyhlazovací tábor

Základní tábor (Auschwitz) nedaleko polského města Osvětim vznikl ze starých kasáren polského vojska, v místech, kde padlo údajně na sedmdesát tisíc polských vojáků příkazem Heinricha Himmlera ze 27. dubna 1940, a byl původně určen pro polskou inteligenci a polský odpor vůbec. V létě 1941 se však propozice změnily a byli sem přiváženi vězni v celé Evropy, včetně mnoha příslušníků protektorátu a židů z Terezína a odjinud. Konference u jezera Wannsee (20. ledna 1942) za účasti dvanácti pohlavárů Říše, jíž šéfoval Reinhard Heydrich, pak definitivně rozhodla o vyhlazení všech židovských obyvatel či těch, kteří za židy byli určeni norimberskými zákony, a Osvětim se měla stát místem určeným pro systematické vyhlazování.
Birkenau–Březinka začala vznikat koncem roku 1941 na místě původní polské vesnice se stejným jménem. Ke zřízení tábora poté, co polské obyvatelstvo bylo vyhnáno, byli nahnáni sovětští zajatci, takže v březnu 1942 sem mohli být posláni první vězni. Byli jimi právě zmínění sovětští »budovatelé«.
V obou částech Osvětimi zahynulo, bylo popraveno, umučeno, usmrceno plynem nebo zemřelo vysílením podle velitele tábora Rudolfa Hösse, což prohlásil při výslechu v norimberských procesech, více než tři miliony lidí.
Údaj však dodnes není upřesněn. Podle záznamů Státního muzea Auschwitz-Birkenau v tomto táboře zahynulo 1,1 milionu lidí (Wikipedie). Jenže byly statistiky Státního muzea tak přesné, anebo byly úmyslně zkresleny? V průvodci Osvětim 1940-1945 vydaném v roce 1972 mělo jít o čtyři miliony zavražděných lidí. Mimořádná sovětská komise pro vyšetřování nacistických zločinů počet zavražděných odhadla na »asi čtyři miliony«, a Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku konstatoval, že »v Osvětimi zahynuly
více než čtyři miliony osob« (publikace Osvětim 1940-1945). A to především v plynových komorách plynem Cyklon B.
Převážná většina zavražděných byli podle Norimberských zákonů vybíraní židé (uvádí se 90 %), přičemž se mnozí ani nehlásili k židovské víře. Je ovšem pravdou, že značná část politických vězňů-komunistů nežidů táborem prošla, než (pokud zde nezahynuli) byla přesunuta jinam, do táborů, které přece jen nabízely snesitelnější podmínky. Jmenujme některé z těch českých občanů, kteří v předválečném Československu něco znamenali a které v Osvětimi čekala smrt.
Spisovatel Lev Borský (Bondy), odborář a bývalý poslanec za sociálně demokratickou stranu Karel Brožík, novináři Oskar Buttler, Otta Fischer, Jan Koudelka, Antonín Mikula, Vilém Prager, spisovatelé Betty Karpíšková, František Kocourek, Karel Poláček, historik a literární kritik Bedřich Václavek, funkcionář ČSSD Václav Lulák, představitelka ženského hnutí Božena Ruttová-Pórová, funkcionáři KSČ Frederyk Kraus, Rudolf Filip a Josef Vagenknecht-Jakeš, tiskař Josef Simon, představitel studentského hnutí Bedřich Štern a další.

Ukrajinci, Bělorusové či Rusové?

Političnost a výbušnost takto položené otázky nelze pominout. Především, co to byl ukrajinský front? Front v sovětském pojetí byla skupina armád Rudé armády pod vedením velitele frontu, jenž zodpovídal za dodržení bojových úkolů v jednom směru a ve vymezeném prostoru. Válku dovedlo do konce několik takových frontů. Ten 1. ukrajinský, který osvobodil Osvětim, byl vytvořen přejmenováním Voroněžského frontu (Voroněž je ruským městem) 20. října 1943, tedy ještě v době, kdy Ukrajina byla obsazena nacisty. Zároveň byly vytvořeny i další tři tzv. ukrajinské fronty, jež dostaly číselné označení (Druhý vznikl z tzv. Stepního frontu, Třetí z Jihozápadního, Čtvrtý z Jižního). Žádný z nich nebyl vytvořen na základě národnostního principu. »Podíl Ukrajinců v této divizi (tedy v divizi, která osvobozovala tábor – pozn. aut.) se pohyboval
nanejvýš v řádu několika málo procent.
Velitelem 100. divize byl v době osvobození Osvětimi generálmajor Fjodor Michajlovič Krasavin (1908-2002). Velitelem nadřízené 60. armády byl Pavel Alexejevič Kuročkin (1900-1989), rodák z vesnice u Vjazmy východně
od Smolensku. Pan ministr Grzegorz Schetyna by si každopádně měl ověřit alespoň základní údaje. Pro vzdělanějšího jedince, jímž by snad polský ministr zahraničí měl být, je to otázka deseti minut,« (historik Petr Kreuz v infoKurýru).
Podle Komsomolské pravdy v lednu 2015 prvním sovětským vojákem, který otevřel bránu, byl major Anatolij Šapiro, Žid. Pokud to tak bylo, šlo by o symbolický akt. »Hlavní ale je, že to byl sovětský voják,« ještě napsal list.

Poslední okamžiky

V prosinci a v lednu postupně byl tábor evakuován. Vězně, kteří byli schopni odejít, čekaly »pochody smrti«. Asi osmnáctého ledna táborové vedení nemající už dost sil, aby osazenstvo postřílelo, ohlásilo, že tábor bude podminován, vyhozen do vzduchu a kdo je schopen pochodu, ať se připraví k odchodu, jinak zahyne. »Mnoho z nás však esesákům nevěřilo a v táboře jsme zůstali (...) Do okamžiku osvobození jsme si museli sami poradit. Sháněli jsme především z táborových skladů potraviny a oděv (...) Stali jsme se svědky zapálení tzv. Kanady a vyhození krematorií do povětří. V období od evakuace do osvobození přešly přes náš tábor dvakrát německé
vojenské formace, mezi nimi byli možná také esesáci. Když přecházeli poprvé, poručili všem židovkám vyjít ven z bloků. Odvedli je směrem do města Osvětim a cestou zastřelili. Podruhé rozstříleli skupiny sovětských válečných zajatců.
« (Zofia Lutomska-Kucharska, bývalá vězenkyně, v publikaci Andrzeje Strzleckého Ostatnie dni obozu Auschwitz).
Co tady sovětští vojáci našli? »Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků
(...) V mnoha z nich leželi na palandách lidé.
Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené
do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (...) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly,
do pláče se dali také muži (...) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila
hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy (...) Myslím, že taková zvěrstva si vedení
naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války.« Tolik kameraman sovětského filmu Alexandr Voroncov z Moskvy (www.holocaust.cz).
To bylo 27. ledna 1945 a osvobozeno bylo přibližně 7650 vězňů, které se esesmanům nepodařilo odkomandovat.

Autor: 
Jaroslav KOJZAR