Debata o nezávislosti českých médií se v posledních letech vrací s železnou pravidelností. Nezávislá média v České republice totiž prakticky neexistují — až na několik vzácných výjimek. Přitom nejde o abstraktní akademické téma. Mediální prostředí zásadně ovlivňuje veřejnou debatu, politickou kulturu i schopnost společnosti čelit manipulacím.
Česká mediální krajina trpí dvěma strukturálními problémy: dominancí oligarchických vlastníků a politickou závislostí veřejnoprávních médií.
V českém prostředí je dlouhodobě zřejmé, že klíčové mediální domy jsou v rukou podnikatelských skupin, jejichž politické a ekonomické zájmy výrazně přesahují samotné mediální podnikání. Jimi vlastněná média často upřednostňují témata, která jsou v souladu se zájmy vlastníků, a potlačují ta, která by mohla být pro jejich podnikání či politické vazby nepohodlná.
A nejen to. Soukromá média velmi často překračují hranice objektivního zpravodajství (o publicistice nemluvě) a lživé či manipulativní články se stávají standardem.
Garantem nezávislého a vyváženého zpravodajství a publicistiky by tak měla být veřejnoprávní média. Měla. Jenže nejsou. Bylo by naivní si myslet, že změnou vlády a ztrátou důvěry veřejnosti automaticky dojde ke změně přístupu České televize a Českého rozhlasu, dodržování jejich kodexů, a tedy nestrannosti a nezávislosti.
Česká televize i nadále záměrně omezuje pluralitu především v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti a řadu témat (typicky válku na Ukrajině) prezentuje jen v jednom interpretačním rámci s využitím jednostranných zdrojů.
Pokud má mít veřejná debata v této zemi vůbec nějakou hodnotu, lidé musí přestat pasivně přijímat to, co jim kdo naservíruje. Každý občan má povinnost — vůči sobě i společnosti — čerpat informace z více zdrojů, porovnávat je a odmítat média, která opakovaně šíří lži, manipulace nebo jednostranné výklady reality. Kdo taková média podporuje, dobrovolně se vzdává vlastní schopnosti kriticky myslet.
Veřejnoprávní média mají být poslední hrází proti neobjektivitě, propagandě a oligarchickému vlivu. Pokud tuto roli neplní, je nutné jejich fungování zásadně přenastavit. Nestačí kosmetické úpravy ani výměna vedení. Aby Česká televize a Český rozhlas skutečně sloužily veřejnosti, musí být pod transparentní, přímou a nekompromisní kontrolou státu.
Jen tak lze zajistit, že veřejnoprávní média budou konečně dělat to, k čemu byla vytvořena: poskytovat pravdivé, vyvážené a nezávislé informace, které občané této země potřebují.
Roman ROUN
