V médiích se opět objevil známý narativ. Seriál Třicet případů majora Zemana dostal nálepku „mimořádně zrůdného“ díla. Opět se analyzuje každá minuta normalizační propagandy, jako by snad hrozilo, že se divák po zhlédnutí jednoho dílu okamžitě stal oddaným stoupencem starých pořádků. Tato neustálá dehonestace tvorby vzniklé před rokem 1989 už ale začíná být pro velkou část společnosti unavující, ne-li přímo trapná.
Bojujeme proti nepříteli, který už tu více než tři desetiletí není. Mezitím nám ale pod rukama uniká svět, ve kterém skutečně žijeme.

Generační propast a „vítězové“ vs. „poražení“

Zatímco se v Praze na tiskovkách debatuje o ideologické závadnosti starých seriálů, v regionech narůstá napětí, které žádná retrospektivní analýza nevyřeší. Střet generací není jen o tom, kdo má rád jaký film. Je to o hlubokém nepochopení mezi těmi, kteří „vyrůstali v nedostatku a dnes mají strach o důstojné stáří“, a mladými, kteří se sice narodili do svobody, ale kvůli cenám bydlení a globálním krizím mají pocit, že jejich budoucnost je v troskách.
Místo toho, aby média stavěla mosty, často jen přilévají olej do ohně kádrováním historie. Starší generace to právem vnímá jako útok na své vzpomínky a na život, který v té době poctivě žili, bez ohledu na režim.

Chudoba není nostalgie, ale fakt!

Kritizovat propagandu v televizi je snadné a bezpečné. Zabývat se tím, proč se v roce 2026 tisíce rodin propadají do exekucí, proč jsou základní potraviny a energie pro mnohé luxusem a proč se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají rekordním tempem, to už vyžaduje odvahu a skutečnou práci.
Krize společnosti se neprojevuje tím, že někdo v televizi sleduje majora Zemana. Projevuje se apatií, ztrátou důvěry v instituce a pocitem, že se na „obyčejného člověka“ zapomnělo. Když elity řeší ideologickou čistotu minulosti, zatímco lidé řeší, jak zaplatit nájem, vzniká vakuum, které plní radikalismus a beznaděj.

Je čas na reflexi přítomnosti!

Je načase přestat válčit s duchy minulosti. Major Zeman je dnes už jen historickým dokumentem doby a nástrojem tehdejší moci – nic víc, nic míň. Divák není hloupý a dokáže si kontext přebrat sám.
Mnohem naléhavější otázkou je: Kam jsme došli za těch více než 35 let? Proč se místo slibované prosperity a soudržnosti potýkáme s tak hlubokou krizí hodnot? Pokud se nezačneme vážně zabývat stavem dnešní společnosti – chudobou, osamělostí seniorů a nejistotou mladých –, budeme se jednou divit, že jsme v zápalu boje s minulostí úplně prohráli přítomnost.

Martin Říha, zastupitel JMK, předseda MěV KSČM Brno