16. června 2026 nás v nedožitých 100 letech opustil nezlomný bojovník, na jehož rukou bylo neseno břímě století. Skromný výraz tváře nadmíru lidského člověka o tom s obyčejností velikána epochy vyprávěl až do jeho posledních dnů. Jmenoval se Stanislav Vodsloň. Narodil se do chudé rodiny v období společenských bojů československé první republiky. Letos mi vyprávěl, jak jeho nejbližší v období jeho dospívání zastihla represe s příchodem německé okupace. Někteří skončili nejdříve ve vězeních, jiní pak i v koncentračních táborech. Docela všedně vyprávěl o nadlidském hrdinství jeho přátel z družstva Včela, kteří své soudruhy a přátele nikdy neprozradili ani na mučidlech gestapa. Více než o hrdinství vlastním vyprávěl o těch druhých, kteří i jemu byli vzorem.

Roku 1944 se zapojil do odboje, v ilegální pražské komunistické skupině Aktiv. Pracoval pro naši zemi i stranu jako spojka na nábřeží u Mostu Legií, jeho předchůdce byl zastřelen Němci přímo na místě – on se samozřejmostí nastoupil na jeho místo. Když se přiblížily slané květnové dny, ani on neváhal a byl vyslán na okraj Prahy do Řeporyj, kde až do příjezdu Rudé armády hájil přístupovou cestu před jednotkami SS. Několik jeho kamarádů padlo, on granáty vyřadil několik německých aut. Hrál totiž v mládí házenou, podotýkal jako zdůvodnění.

V dnešní době, stejně tak jako tehdy na barikádě, až dodnes hájil historickou pravdu o tom, že Praha by bez příjezdu Rudé armády jen těžko mohla být svobodná. Proto jsem velmi rád, že jsem mohl zajistit, aby v posledních dvou letech svého života dvakrát vystoupil před mnoha tisíci lidí v Praze při příležitostech oslav osvobození.

Jeho lidská obětavost a hrdinství s úsměvem ale obdobím boje proti nacismu neskončily. Takoví lidé jako Stanislav jsou hrdiny po celý svůj život. Ve druhé polovině 40. let organizoval mládežnické brigády na výstavbu republiky, plnění první dvouletky a první pětiletky. Budovali hutě, fabriky, elektrárny, vodovody, cesty a mosty – všechno to, co společnosti buďto chybělo, nebo to fašisté v naší zemi zničili. Budovali dobrovolně, bez nároku na odměnu, pro radost a pro svou vlast a její lid – tahle mladická energie mu koukala z očí i několik měsíců před stovkou.

Z práce takových, jako byl tento člověk, je tvořena i naše současnost a to, čemu říkáme „náš životní standard“. V letech, kdy nastoupila studená válka, byl opět na těch místech, kde bylo potřeba zemi chránit. V Československé lidové armádě sloužil s hodností plukovníka až do poloviny 70. let, kdy pak přechází do úplně jiné sféry. Protože byl sečtělý a vzdělaný muž, začal pracovat u předsedy Federálního shromáždění ČSSR jako jeho jediný tajemník. Jestli se v životě něčím zcela upřímně chlubil, tak to bylo to, že všechny jeho předchůdce jeho nový šéf vyhodil po půl roce, on ale zůstal více než deset let, až do roku 1989.

V mnohém pro naši zemi smutném polistopadovém období, jak mi dosvědčili i další lidé z jeho okolí, se již v důchodu zaobíral jednou zásadní otázkou – jak obrátit směřování naší země vpřed. Jeho velkou oporou a radostí mu vždy byla jeho žena Hanka, o které vždy láskyplně mluvil. Jako mnoha lidem i mně byl velkým rádcem, inspirací i důvodem, proč jsem vůbec do KSČM vstupoval. Takoví lidé jako on myšlence lepší společnosti a práci pro ni zasvětili celý svůj život.

Byl jako živoucí a velmi vědomé ztělesnění minulosti, která již v mládí podala ruku budoucnosti. Od každého z nás mu patří veliká úcta a každý máme před takovým člověkem, ať jsme ho znali, nebo ne, jeden závazek – navázat a pokračovat. Být tak prostí a tak lidští a se stejnou samozřejmostí dělat velké věci pro budoucnost naší společnosti. Beznaděj pro nás musí být neznámé slovo, radost a kus poctivé práce musíme přinést společnosti, tak jako Stanislav Vodsloň.

Čest jeho památce!

Richard Štěpán