Vojenský agresivní přepad Bolívarovské republiky Venezuela, jak zní oficiální název této latinskoamerické země, ozbrojenými silami USA a následný únos legitimního prezidenta Madura s jeho chotí vyvolal ve světě bouřlivé ohlasy. Zatímco většina států a jejich obyvatel tento akt státního terorismu odsuzuje, část států a prezidentových odpůrců jej vítá nebo obhajuje, přičemž někteří ve svých vyjádřeních kličkují jak sněžní zajíci.
Je prý třeba si počkat, než vyřkneme názor, dovídáme se například z úst poslance Evropského parlamentu Tomáše Zdechovského či Michaela Žantovského, toho času poradce prezidenta republiky pro zahraniční politiku. Jim zjevně k vyřknutí odsudku nestačí, že byl pod rouškou noci přepaden legitimní stát, bombardována jeho vojenská i civilní infrastruktura s desítkami obětí ani odvlečení manželského prezidentského páru.
Žantovský to dokonce označil za precizní chirurgickou operaci, při níž byl odstraněn nelegitimní prezident–diktátor, který potlačuje opozici a je navíc zapletený do obchodu s drogami. Nejdůležitější je, že padl, a otevřela se prý tím cesta k demokratizaci země (cha cha). O způsobu jeho odstranění lze sice diskutovat, ale jinak je to úplně v pořádku a basta.
Asi nevidí, nebo spíše nechtějí vidět, že USA tímto zásahem nejde ani tolik o odstranění diktátora, který nedbá lidských práv a je hlavou narkoteroristické organizace, ale – jak prokázal americký prezident Trump ihned na první tiskové konferenci po provedené anexi, kdy o drogách snad padlo jediné slovo – že ve hře je především zmocnění se ropného bohatství Venezuely. Jasně dal najevo, že nějaká podpora opozice a demokratizace jim může být ukradená.
Podobně jako na Ukrajině jim jde o zdroje a o nic jiného, a proto si Amíci prý budou Venezuelu řídit sami, a kdo jim bude stát v cestě, dopadne hůře než Maduro, dodal Trump. Následně do světa vytroubil, že si podobným způsobem vezme, když to nepůjde jinak, i na suroviny bohaté Grónsko.
Co vy na to, pánové a vám podobní – ještě si myslíte, že jde o demokracii, nebo o velmocenské koloniální praktiky v přímém přenosu?
Pavel Pilný
