Praha je město velkých rozdílů. Na jedné straně boháči nadnárodních společností, bank a mezinárodních firem, na druhé straně žebráci a bezdomovci. A mezi nimi ti, kteří mají příjem, ale ve výši, že jen tak tak vyjdou do konce měsíce. Týká se to rodin s dětmi i seniorů, kteří celý život poctivě pracovali, vytvářeli hodnoty a teď se musí rozhodovat, jestli zaplatí nájem, koupí si jídlo nebo si půjdou koupit léky. Tyto skupiny se mohou den ze dne ocitnout na ulici, bez domova. Před třiceti lety jsme si to neuměli představit. Až kapitalismus nám ukázal, jak „spravedlivý“ je tento režim. Právo na bydlení zmizelo do nenávratna, chudoba, nezaměstnanost a přežívání díky almužnám a dávkám se staly skutečností.
Hlavní město je na první příčce, pokud jde o počet lidí bez domova. Netýká se to jen dospělých. Spolu s nimi spadá do této zoufalé situace stále víc dětí. Mnozí se poctivě snaží do beznaděje nespadnout, případně napřít veškeré síly, aby se z ní dostali. Někdy je jim podána pomocná ruka, jindy jsou sraženi do bezvýchodnosti třeba těmi, kteří mají pomoc potřebným lidem ve své kompetenci… poslanci, ministři, úředníci, radní, zastupitelé.
Projekt „Kuchařky bez domova“ je jedním z těch, které měly za úkol dát novou šanci ženám bez přístřeší, ženám, které se většinou ne vlastní vinou dostaly na dno. Dal jim šanci získat práci a vrátit se do normálního života. Získaly zkušenosti s profesionálním vařením, pustily se do vzdělávání, začaly pomáhat nejen sobě, ale i ostatním. Spolupracovaly s farmáři i s velkými řetězci, využívaly potravinové přebytky. Teď mají snad skončit. A já se ptám: proč? Kdo za to nese zodpovědnost?
Několikrát jsem navštívila jejich provozovnu na Praze 5. Čisté prostředí, milé ženy za pultem, vynikající kvalita stravování. Člověk se tu cítil doma. A zároveň měl dobrý pocit z toho, že pomáhá dobré věci. A najednou má projekt skončit? Praha je bohaté město. Ale o své občany se postarat neumí. Peníze jsou asi potřeba jinde. Ztrácejí se v černých dírách korupce, v prodražených dopravních stavbách, v platech externích pracovníků za práci placených úředníků, mizí v politických neziskovkách plnících úkoly na objednávku. A i stát se zavřenýma očima dává od těchto problémů ruce pryč. V tomto režimu se přece každý musí postarat sám o sebe.
Marta Semelová
