Vážení čtenáři, milé čtenářky,

zvýšení daní, o kterém se v politických kuloárech šuškalo již několik posledních týdnů, začíná nabírat konkrétních obrysů. Je potřeba se ptát – jak se toto zvýšení dotkne běžného občana. Vůbec nejčastěji je v poslední době zmiňována tzv. sektorová daň, u které mimochodem stačilo premiéru Fialovi na obrat o 180 stupňů místo několika měsíců jen několik dnů. A o co vlastně jde? Šlo by především o zvýšení daní energetickým společnostem, čímž chce vláda reagovat na zvyšující se ceny energií, díky kterým připouští finanční problémy už každý druhý Čech. Což o to, na papíře je to možná hezká myšlenka, připomeňme si ale měsíc stará slova Petra Fialy k vysokým cenám ČEZu, dle kterých je v otázkách cenotvorby nutné respektovat zájmy menšinových akcionářů. Když stát není schopen regulovat ceny energií ani ve společnosti, ve které je většinovým akcionářem, jak asi bude energetický trh reagovat na navrhované zvýšení daní? Mimochodem, kdyby se vládní strany inspirovaly už dříve programem KSČM, nemusel být dopad pro občany tak drastický. Soběstačnost a silný stát s kontrolou nad strategickou infrastrukturou – to je jediné řešení, jak vzdorovat vysokým cenám. Mimochodem dle jednoho z posledních průzkumů si téměř 9 z 10 občanů myslí, že vláda proti zvyšování cen nic nedělá.

Ona celá snaha vládnoucí ODS nyní bojovat proti cenám energií působí tak trochu komicky, stejně jako vzletná slova Petra Fialy o potřebě energetické suverenity. 30 % ČEZu bylo v roce 1992 zprivatizováno za podpory špiček tehdejší ODS v čele s propagátorem privatizace, Václavem Klausem. 70 % akcií tenkrát zůstalo v rukou státu právě z důvodu možnosti případné regulace cen, která dnes ovšem podle Petra Fialy není pro zájmy menšinových vlastníků možná. Prodej plynárenské společnosti Transgas byl zpečetěn sice až za vlády Miloše Zemana, diskuze o něm ale započal už v roce 1995 předseda ODS Václav Klaus. První kolo privatizace České rafinérské proběhla již v roce 1996, světe div se, za vlády ODS a Václava Klause. Dokonce ani peníze z vodného a stočného nezůstávají u nás doma, ale většinu výnosů z vody putuje do zahraničí. Na příklad v Praze prodloužilo v roce 2006  tehdejší vedení města v čele s primátorem Bémem z ODS platnost smlouvy zaručující provoz Pražských vodovodů a kanalizací francouzskou firmou Veolia až do roku 2028. ODS tak v České republice již třicet let soustavně pracuje na dlouhodobém odtékání zisků za veškeré suroviny do zahraničí, činí tak z Česka nesuverénní zemi a nyní, v době rekordního státního dluhu a v době rekordních deficitů státního rozpočtu, najednou premiér Fiala a s ním i celá ODS po třiceti letech zázračně prozřela a chystá zestátňování. Nezbývá, než popřát hodně štěstí v nápravě škod, které tu stihla ODS ve spolupráci s ČSSD, KDU-ČSL a dalšími v rámci třiceti let privatizací napáchat. Jedno je jisté. Nakupovat nyní budeme daleko dráž, než jsme kdy dřív prodávali. Je ale důležité mít na paměti, že za aktuální stav věcí a vlastnických struktur energetických gigantů v Česku nese historickou odpovědnost právě ODS a Petr Fiala se nyní ve svém boji rozhodl hasit svůj vlastní požár. Tak snad nebude hasit francouzskou vodou, ať na tom zase nevydělá jen někdo jiný.

Nyní se už tradičně podíváme do zahraničí. Snad nejvíce bylo skloňováno jméno britského předsedy vlády Borise Johnsona. Ten rezignoval jako vůdce vládnoucí Konzervativní strany. Po výběru nástupce pak teprve bude rezignovat jako premiér. Johnson se drží svého křesla velmi úporně a hraje o čas. Ovšem tentokrát nemá naději se udržet. Vysvětlení pádu kdysi velmi populárního politika se vyrojilo mnoho. Od konkrétních věcí jako skandál s tzv. partygate, tedy schůzek mnoha Johnsonových lidí, včetně jeho samotného během Covidových restrikcí, kdy jeho vláda takováto porušení jinými občany tvrdě trestala. Dvojí metr, který známe i z naší republiky, řadu lidí rozladil. Následoval skandál mnohem závažnější, jenž se týká jednoho z nejbližších Johnsonových spolupracovníků Davida Pinchera, kterého policie obvinila ze sexuálního obtěžování dvou zaměstnanců. Přitom se odhalilo, že Johnson Pinchera povýšil, i když o jeho podobných prohřešcích věděl několik let. Ztráta důvěry v premiéra vedla ke dvěma volebním porážkám v tradičně konzervativních okresech.      

Teprve v souvislosti s pádem Borise Johnsona si lidé připomněli jeho známé charakterové nedostatky.  Johnson byl nesmírně ambiciózní, narcistický, egocentrický a neměl problém v zájmu své kariéry často zcela otevřeně lhát. Jako zpravodaj TIMESů z Bruselu bezostyšně zveřejnil zcela vymyšlenou reportáž. Lhal o historii, o svých osobních vztazích včetně rodinných, o svých oponentech. Procházelo mu to, neboť byl voliči vnímán jako „zábavný“.  Byl tak zvolen primátorem Londýna, stal se i ministrem zahraničí a nakonec i sesadil premiérku Terezu Mayovou. Nejdříve podporoval setrvání Británie v EU, pak otočil a stal se hlasitým zastáncem Brexitu. Lhal i při vyjednávání s představiteli EU. Podařilo se mu vážně poškodit vztahy nejen s EU, ale i s Irskem.

Johnson ještě ve středu odmítl rezignovat, a to s argumentem, že v Evropě je válka a jeho demise by oslabila britskou bezpečnost. V noci na čtvrtek – poté, co z jeho nejbližšího okolí rezignovalo 50 lidí, včetně řady ministrů – křičel Johnson, že za jeho odvoláním stojí intriky Vladimíra Putina. Úsměvné, nemyslíte?

To je pro dnešek vše. Děkuji za pozornost a nezapomeňte si koupit týdeník Naše pravda, kde se za cenu malého piva dočtete to, o čem se jiní bojí psát. 

Zde si můžete rovněž přehrát to nejdůležitějšího, co ode mě zaznělo v debatě na CNN Prima News: