Druhý červnový víkend bylo možné ve Finsku nazvat super-kongresovým. V něm se tři parlamentní strany i neparlamentní Komunistická strana Finska (KSF) sešly na svých sjezdech. A právě kvůli Svazu levice (jinak i Levicová aliance, LA) jsem navštívil tuto zajímavou zemi, a i jedno z provinčních center na pobřeží Botnického zálivu – město Pori. Nejprve pár údajů o zemi na severu. Ve srovnání s námi má čtyřikrát větší rozlohu, ale jen pět a půl milionu obyvatel. Proto nepřekvapí, když jedete desítky kilometrů, převážně lesnatou krajinou, aniž auto potká větší osídlení. Je to země bohatá, v podílu HDP na obyvatele je na 16. místě na světě (ČR je 27.). V zemi je rozvinutý průmysl, ale ani on se nevyhnul bolestivé transformaci v posledních desetiletích. Nyní je osm procent pracujících nezaměstnaných, ale oproti nám je nesrovnatelně přátelštější jejich sociální síť.

Svaz levice vznikl v roce 1990 jako odraz politických změn v Evropě z různých levicových uskupení a stran. Její členové se rekrutovali i z původní KS Finska, jež od konce války do konce 70. let patřila mezi významné politické síly s podporou až přes 20 % a byla i ve vládě, a z dalších levicových uskupení socialistického charakteru. Události tzv. pražského jara a intervence Varšavské smlouvy vedly ke štěpení a k postupnému poklesu síly komunistické strany. Po pádu reálného socialismu v Evropě se v roce 1994 rozpustila a její část založila »novou« KS Finska, ale především se už dříve část členů podílela na vzniku zmíněného levicového subjektu. Dnešní Svaz levice je strana se socialistickou orientací, prosazuje demokratický socialismus a ekologický rozměr politiky.

Ve vztahu k EU vystupuje kriticky, kdy se snaží prosazovat větší sociální dimenzi evropské politiky, je antimilitaristická a také až do letošního jara zásadně vystupovala proti NATO. Svou pozici částečně změnila na tomto kongresu, kdy nejspíše reflektuje změnu v názorech finské veřejnosti na vstup do NATO kvůli konfliktu na Ukrajině. Již před stranickým jednáním musel zaujmout stanovisko poslanecký klub a následně její poslanci v parlamentu. Hlasování nakonec dopadlo tak, že z levicových poslanců (LA) bylo pro vstup do NATO devět poslanců, proti o dva méně. Za pozornost stojí, že pro byli spíš mladší poslanci. Pro stranu to nebyla jednoduchá situace, protože průzkumy ukazovaly, že jen 30 % voličů Svazu levice bylo proti vstupu do NATO. Celá vládní koalice byla výrazně pro vstup, negativní volba by stranu postavila mimo koalici, v opozici by byla s konzervativními a pravicově populistickými stranami a nebyla by schopna prosadit své koncepce. Na kongresu k tomuto kontroverznímu bodu byla diskuse a výsledek hlasování byl 65 % pro podporu vstupu do NATO. Ale »podpora« NATO byla podmíněna tím, že půjde o »defenzivní« působení této organizace, a delegáti také nesouhlasili s vojenskými základnami ve Finsku. Nyní se celospolečenská podpora vstupu do paktu NATO pohybuje okolo 80 procent.

Strana LA je aktivní v evropských levicových strukturách. Je členkou strany Evropská levice (EL), její jedna europoslankyně je součástí frakce GUE/NGL. Její finský levicový partner i konkurent – KS Finska je také zapojena do EL, působí však i v mezinárodním sdružení komunistických a dělnických stran.

Jak probíhal sjezd Svazu levice? Bylo vidět, že strana se cítí sebevědomě a optimisticky. Určitě k tomu má důvod. Od svého vzniku vždy byla v parlamentu a její volební výsledek se pohyboval mezi 7,5 až 11 procenty. Byla i v pěti koaličních vládách. Znovu zvolená předsedkyně Li Anderssonová pro parlamentní volby příštím roce jednoznačně vyjádřila cíl, opět uspět ve volbách tak, aby strana mohla působit ve vládě. Strana má okolo 12 tisíc členů a průběžně je jejich počet upřesňován v návaznosti na uhrazení ročních členských příspěvků. Jejich roční výše se pohybuje od osmi do 195 euro. Na kongresu byli účastníci a účastnice všech věkových skupin. Myslím, že převládal poněkud mladší střední věk a bylo vyrovnané zastoupení mužů a žen. V nově zvoleném vedení strany, částečně obměněném, je poněkud více žen, z pěti klíčových funkcí jsou ženami obsazeny tři. Volby probíhaly z více kandidátů, které navrhovaly nižší články strany, kromě předsedkyně, která neměla protikandidáta. Při hlasování bylo využíváno elektronické zařízení.

Ve zprávě na sjezdu byla podrobně hodnocena role, kterou strana sehrála jak ve společnosti, tak v parlamentu a ve vládě. V ní mají dvě ministryně – pro školství a pro sociální věci a zdravotnictví. Je zajímavé, že finská vláda nedodržuje genderovou vyrovnanost, je v ní pouze 37 % mužů, v jejím čele stojí také žena. Finská politická tradice akceptuje široké vládní koalice. Ta současná se skládá z pěti stran. Nejvíce je zastoupena finská sociální demokracie, má premiérku. Dále v ní působí ekologická Zelená liga, pak strana Finský střed. Ta reprezentuje především finský venkov a je centristická. Poslední jsou zástupci švédské menšiny – Švédská lidová strana. Finská levice má 16 členů z dvou set členného finského parlamentu.

Sjezd věnoval čas projednání jeho obsahových dokumentů. To zabralo několik hodin a programové dokumenty měly více než 1500 řádků. Kromě již zmíněné diskuse o bezpečnostních otázkách, NATO a militarizaci se projednávala řada detailů i podstatnějších rozhodnutí na další období. Programově LA akcentuje následující témata: snižování nerovností, proti změně klimatu a za udržitelný rozvoj, budoucnost práce, spravedlivá světová ekonomika, udržitelný potravinový systém, kvalifikovaní a kreativní lidé, zdraví a sociální pohoda, svět míru a spolupráce, spravedlivá a demokratická země. Tato dlouhodobě platná programová témata sjezd konkretizoval i proto, že na jaře 2023 budou parlamentní volby. Vzhledem k tomu, že strana má dvě ministryně z oblasti dotýkající se mnoha obyvatel, kongres se sociální oblasti, zdravotní péči i výchově a vzdělávání dost věnoval. Nezdá se, že by v těchto směrech bylo ve Finsku všechno v pořádku, přinejmenším z pohledu levicových koncepcí prosazovaných Svazem levice.

Atmosféra na sjezdu byla příjemná, i když sledování jednání pro českého cizince bylo komplikované, protože byl odkázán jen na překlad, ale atmosféru bylo možno cítit i bez znalosti jazyka. Téměř 300 delegátů mělo právo volit, proporčně byly zastoupeny všechny finské regiony a stranické struktury. Účastnily se i další organizace, hosty byli zástupci odborů i neziskových organizací. Strana má k ní afilovanou politickou nadaci Levicové fórum, které je i aktivní součástí celoevropské sítě Transform.

Odbory ve Finsku mají nesrovnatelně silnější postavení než u nás. Organizovanost v nich je vyšší než 60 %, to je okolo půl milionu aktivních členů, připočteme-li k tomu i studenty a důchodce, pak jde již o milion lidí. Je zajímavé, že se vzrůstajícím vzděláním roste i organizovanost v odborech. Odbory se také starají o sociální podpory pracujících, mají například organizovanou pomoc v nezaměstnanosti, do které se mohou přihlásit také neodboráři za relativně malý členský příspěvek. Z té pak vyplácejí další finanční prostředky vedle státem zajištěné podpory v nezaměstnanosti. To pomáhá řešit především tzv. strukturální nezaměstnanost. Ve Finsku politické strany cítí povinnost konzultovat s odbory své představy a chtějí znát odborářské názory na uvažovaná legislativní rozhodnutí. A je samozřejmé, že odbory mají nejblíže k levicově orientovaným stranám. I když i zde jsou některá témata, na nichž se neshodují. Teď je to třeba schválení minimální mzdy, které LA podporuje. Odbory mají jiný názor, protože upozorňují, že by to mohlo oslabit jejich pozici ve mzdových vyjednáváních. Tradičně dobré kontakty jsou na feministické hnutí a různé organizace s tématikou ekologie a životního prostředí.

Sama strana se definuje takto: Jsme rudo-zelené občanské hnutí nové doby. Usilujeme o spravedlivou, samosprávnou a svobodnou společnost. Budujeme ekologicky udržitelný sociální stát, ve kterém má každý rovné příležitosti postarat se o sebe a své bližní.

Kongres byl zahájen zpěvem antimilitaristické písně a zakončen Internacionálou zpívanou účastníky.

Jak jsem se již zmínil, souběžně, ale v jiném místě, probíhal sjezd Komunistické strany Finska. Tato strana navazuje na tradici strany klasického komunistického typu. Její politické pozice se v mnohém zásadně neliší od jejího většího partnera – Svazu levice, jen v mnoha případech je »radikálnější, nekompromisnější«. To se týká jak kritiky ekonomické politiky umírněnějších levicových partnerů, jejich vládního angažmá, tak i obranné politiky a anti NATO pozice, kde je jednoznačně proti začlenění Finska do této vojenské aliance. Ve vztahu k válce na Ukrajině konstatuje, že je výrazem ruského imperialismu, zavání ruským nacionalismem. Její ideologickou základnou je marxismus (leninismus), avšak snaží se ji transformovat pro potřeby současné epochy.

Sjezd (podle dostupných informací) se kriticky postavil k výsledkům politického působení v posledních letech. Právě nedobré volební výsledky v různých volbách ukazují, že straně se nedaří oslovit významnější část i levicově orientované veřejnosti. V parlamentních volbách (2019) získala KSF 0,13 %, loni v místních volbách pak 0,1 %. Strana má neformální vazby na odbory i družstva. Podle uvedených čísel má něco přes tisíc členů. Na sjezdu si volila nové vedení, za předsedkyni byla zvolena 70letá lékařka L. Taskienová. Ta po 10 letech nahradila bývalého předsedu J. P. Väisänena (56 let), který už nekandidoval. Ve straně je i mládežnická organizace, ale členstvo patří spíše ke střední a starší generaci. Zdá se, že mnozí levicoví voliči nemají zásadní výhrady k programovým principům KSF, ale racionálně volí Svaz levice, který je reálnou levicovou politickou silou a je schopen mnohé myšlenky realizovat. Myslím si, že tato KSF je dost blízká současné KSČM a v mnohém musí řešit i stejné problémy. Dlouhodobě ale aktivně pracuje i v Evropské levici.

V průběhu kongresu Svazu levice jsem měl příležitost hovořit se staronovou předsedkyní této strany Li Anderssonovou. Jde o mladou, 35letou, charismatickou ženu, matku rok a půl staré dcery, která si »odskočila« na krátkou mateřskou dovolenou z funkce ministryně školství. Pro nás může být zajímavé, že jejím životním partnerem je bývalý hokejista. Vystudovala sociální vědy. Ve velmi přátelském rozhovoru popsala, jak se její straně podařilo dosáhnout konkrétních úspěchů v odvětvích, za která ve vládě odpovídají. Prokázali voličům, že jsou schopni plnit sliby, které jim dali – »co jsme slíbili, to jsme splnili«. Vyžaduje to ale také, aby »neslibovali příliš mnoho«. Předchozí pravicová vláda jim zanechala špatné sociální služby a sociální péči, problémy ve zdravotnictví, v ekonomice. Ve vládě na řešení tohoto dědictví spolupracují především se sociální demokracií a Zelenými. Ke svému vládnímu působení přistupují pragmaticky, mají fungující kooperaci a »tlačí« na realizaci svých záměrů. Ve srovnání se sociální demokracií jsou přesvědčeni, že v transformační politice jsou lepší. Sociální demokracie je podle jejích slov »konzervativní«. Jejich pozici je možno nazvat více »ideologickou«. Samozřejmě, že ve volbách si vzájemně s koaličními partnery konkurují. Jsou si vědomi, že tvoří i významnou součást levicové Evropy. Chápou, že jsou na tomto poli věci, s nimiž souhlasí více, s něčím méně, ale považují to za věc diskuse. Spolupracují i se zahraničními politickými subjekty, například v Polsku a nyní na Ukrajině. Protože Finsko má více než 1200 kilometrů společnou hranici s Ruskou federací, velmi se zajímají o bezpečnostní politiku. Za důležitou povinnost strany považují vedení dialogu s veřejností. Nikdo z funkcionářů nesmí odmítnout žádnou příležitost komunikovat s veřejností. Strana musí být mezi lidmi se svou vlastní tematikou. Ukázat jim, že má smysl volit levici, a že je dobré, aby levice byla ve vládě, protože pak levicová řešení nezapadnou. Jejím cílem je dovést stranu k parlamentním volbám a v nich dosáhnout dobrého výsledku a být ve vládě.

Co říci na závěr. Každá levicová struktura v kterémkoliv evropském státě přináší do levicové zkušenosti Evropanů něco nového a pozitivního. Je škoda, že dlouhodobě velmi dobré výsledky levice ve Finsku jsou našim středoevropským očím tak vzdálené. Měli bychom se snažit o sobě více vědět a více se obohacovat. Snad i tento článek k tomu trochu přispěje.

Jiří MÁLEK, člen vedení Transform!europe

FOTO – autor