Rozhovor Haló novin s publicistou, komunálním politikem a bývalým starostou Janem Rejfkem. Máte tu čest být poslední oslovenou osobností v tomto pojetí deníku Haló noviny a jeho přílohy Naše pravda. Co to pro vás znamená?

Je to pro mě velká pocta a také čest. Tuto skutečnost vnímám ve dvou rovinách. Tou první je, že se za svoji práci nemusím stydět, ať už jsem ve svém životě působil na jakékoli funkci, včetně té, kdy jsem pracoval pro Haló noviny, což bylo určité období v 90. letech minulého století. Na to se nedá zapomenout. Karel Skála, Jaroslav Lemák, Václav Věrtelář atd. a řada regionálních spolupracovníků, to byla škola života v popřevratovém období, kdy jsme všichni hledali tu nejlepší a nejjednodušší cestu vřed v boji s pravicí, která nás začala zašlapávat do bahna téměř za vše. Přitom si neuvědomuje ani dnes, že i více než 30 let po převratu užívá vše, co bylo vybudováno za socialismu, za velmi lacinou cenu.

Tou druhou rovinou je veliká lítost nad tím, že tyto noviny v této podobě končí. Budou mně a čtenářům chybět. Byly studnicí názorů, rad a pomoci v řadě oblastí, neboť přinášely pozitivní zkušenosti ze života v regionech, zkušenosti různých osobností politického, ekonomického a společenského života. A co především, byly to naše noviny. Ne jako ty ostatní, podporované zahraničním kapitálem a přinášející jen ten zaručeně nejlepší a nejsprávnější pohled a názor na otázky společenského vývoje a života u nás. Když je ale soudný člověk konfrontoval a konfrontuje se skutečností, pravda byla a je někde jinde. Řada občanů to takto vnímá. Mrzí mě, že velká část mladé generace pravdu nehledá. Je to škoda.

Jak jste se dostal k novinařině pro Haló noviny?

Vždy jsem tíhnul k psaní. Začátky sahají do mých mladých let, kdy jsem jako voják z povolání začal psát první informace do novin a časopisů. V roce 1986 jsem nastoupil do Československého rozhlasu, konkrétně Hlavní redakce armády, bezpečnosti a brannosti. Následně docházelo k podstatným změnám v armádě, ale i rozhlase. Člověk si připadal zbytečný. Ty změny totiž likvidovaly všechno pozitivní a dobré, co v obou institucích fungovalo. Mohutné propouštění »nepohodlných« lidí, kterým byla předhazována minulost, přestože se většina ničeho nedopustila, vedla i mě k rozhodnutí odejít z armády i rozhlasu, i když mi tehdejší vedení práci v rozhlase nabízelo jako civilnímu zaměstnanci.

Nakonec jsem odešel i z Prahy a začal v Klatovech pracovat v Klatovském deníku spadajícím pod Deníky Bohemia. I zde ale šlo psát tak, aby občané deník kupovali, zčásti i bulvárně. To mně jaksi nesedělo, a tak jsem se krátce nato stal západočeským zpravodajem Haló novin.

»Tak tohle se Halovkám povedlo«. Jak často jste si to říkal?

Mnohokrát! Zejména, když šlo o vyvracení tvrzení některých občanů, ale i mých kamarádů, kteří mi vyčítali, že komunističtí poslanci nejsou vidět, že ve Sněmovně nevystupují a nehájí naše zájmy. Musel jsem dokazovat, že opak je pravdou, a kdyby ji hledali, dozvěděli by se ji. Šlo například o nevyvážené a nekorektní jednání České televize, což se děje i dnes. Vždyť bývalý poslanec Jiří Valenta na toto téma velmi často ve Sněmovně vystupoval, patřil k nejaktivnějším, proto mě těší, že bude kandidovat do Senátu. A důkaz pochopitelně byl, protože právě Haló noviny přinášely pravidelně dvojstranu z vystupování zástupců KSČM ve Sněmovně PČR. Text jsem zapůjčoval a dokladoval tím skutečnost, že opak je pravdou.

A že televize, ale nejen ony, nepřinášely informace o práci komunistických poslanců, no to je přeci záměr pravice! A také důkaz, že sdělovací prostředky, a to všechny bez rozdílu, a bohužel i ty, které si platíme, pracují v cizím zájmu a jsou také kapitálem financovány. Smutné je, že ČT a ČRo jsou placeny námi z koncesionářských poplatků, ale nebyla politická vůle ve Sněmovně s tím něco udělat. Tady si může každý občan udělat obrázek o pravdě. Této skutečnosti by si měli především všímat ti mladí, kteří jsou masírováni proti levici. Spravedlivé by totiž bylo, kdyby se občan–volič dozvěděl názor a návrh zástupců zákonodárného sboru z obou stran, a mohl si udělat obrázek, co je správné.

Právě tady měly Haló noviny nezastupitelnou úlohu. Lidé by tak na tomto základě mohli více tlačit na své zákonodárce při hlasování o důležitých normách, například církevních restitucích. Mimochodem, přijetí této normy před deseti lety byl podvod století, ke kterému nemuselo dojít. Zákonodárce, tlačen svými voliči, by si nemohl dovolit takový podvod, jako tomu bylo v tomto případě. Ale dočetli jste se, občané, o tomto z jiných sdělovacích prostředků? V žádném případě!

Kdo vás přivedl k psaní?

Vůbec poprvé jsem se s myšlenkou psát střetl po studiu na střední vojenské škole v Žilině. Tehdy mně k tomu dovedl můj přímý nadřízený pplk. Miroslav Jančařík a pomohl mi v prvních krůčcích. Tehdy mi začaly vycházet první články v Obraně lidu, později v časopisu Lidová armáda a dalších. Po vysoké škole jsem v tom pokračoval a měl také na starosti divizní tiskárnu v Karlových Varech. Právě tady si mě vyhlédli lidé z Československého rozhlasu a po krátké době jsem nastoupil v Praze v Hlavní redakci armády, bezpečnosti a brannosti.

A tak od počátku roku 1986 začal naplno fungovat život zcela jiný, ale neméně zajímavý a prospěšný, který mě později po »sametu« dovedl až k samotnému vedení této redakce. Nebyla ovšem vůle, především vůle politická, toto vysílání udržet. Ze všech stran se valila kritika, přestože se obsah informací podstatně změnil od základů, ať to již byl pořad Polní pošta vysílaný v neděli, nebo Hovory o vojně vysílané v pátek večer. Nechyběly ani další aktuální reportáže vysílané v odpoledním proudu na Radiožurnálu, které redakce zpracovávala, nechyběly hlavní živé vstupy z významných událostí v armádě, například leteckých dní apod. Výborná zkušenost.

A bylo by možné v soudobých podmínkách médií rozvíjet něco, jako byla někdejší Polní pošta? Samozřejmě, jsou jiné komunikační prostředky, sociální sítě, mobily, internet a armáda je profesionální, není prezenční služba. Ale rozhlas zůstává…

Asi začnu velmi kacířsky, v soudobých podmínkách je vysílání pro armádu nemyslitelné. Pro žoldáky v zájmu cizí mocnosti by to asi nebylo dobré a vhodné. Na jedné straně se po nás žádá být vlastenci, a tedy být schopni položit život za obranu naší země.

Ale na druhou stranu si kladu otázku, proč armáda tolik stojí, když chceme žít v míru. Podívejte se jen na složení dnešních sil: výzbroj asi není problém, tu nakoupíme kdekoliv za těžké peníze, zkušenosti s tím má i Parkanová, další velká odbornice, ale … máme cca 21 000 mužů a žen »v zeleném« (proti cca 200 000 v době před rokem 1989), z toho je přibližně 24 generálů a 1950 vyšších důstojníků (plukovníci a majoři), dále 3400 nižších důstojníků, kteří velí 5950 praporčíkům, 6960 poddůstojníkům a 710 příslušníkům mužstva. Dalších 1900 vojáků máme ve školách. Ptám se, to je ta bojeschopná armáda, která má chránit celistvost a území ČR? To je ta armáda, které muselo být převedeno 10 miliard korun, což PS PČR nakonec schválila?

Část výše uvedených sil plní úkoly po »kouscích« v různých mírových misích, kde ale opět hrají hlavní roli USA. Navíc nebude ochota redaktorů – chybí jim odvaha – ptát se našich představitelů tak, aby občan pochopil, proč jsme například dnes tlačeni do válečného konfliktu. Premiér prohlásil, že jsme ve válce. Myslím si, že ČR není ve válce, ve válce je Fiala, a nás do toho jen tlačí, a bude-li ČR přitápět dodávkami zbraní, což neslouží mírovým jednáním a míru jako takovému, můžeme být do konfliktu vtaženi. To reálně hrozí.

Co říkáte cenzuře, která se nám pěkně vyjevila a nabírá obrátek? Ministr spravedlnosti měl říci, že »vznikne zákon, který umožní vypnutí lživých serverů«. Kdo bude posuzovat, co je lživé?

Ano, je to tragédie a vracíme se tím před rok 1989. Tedy období, kdy byla komunistům vyčítána cenzura. Přitom já jsem jako zpravodaj žádnou nepociťoval, nikdo mi nenařizoval, co mám a nemám psát a jak. Dnes je to bohužel jinak a mrzí mě, že to občané vnímají jaksi povrchně. Netvrdím, že jim je to jedno, ale spíše se ptají, co pro to mohou udělat, aby se tato situace zvrátila.

Je třeba ale začít tím nejpodstatnějším. Je to v první řadě pošlapávání Ústavy ČR, kdy Listina základních práv a svobod čl. 17 říká: (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice států. (3) Cenzura je nepřípustná.

Je třeba se oprávněně ptát, kdo dal právo Fialovi, Blažkovi a dalším, kteří jsou pověřeni sledovat, co je ta správná informace, a co dezinformace, tyto články porušovat? Učitelka v Praze říká žákům pravdu o Donbase a Luhansku, kde byli občané ruské národnosti vražděni, včetně dětí, fašisty z Ukrajiny. Za toto tvrzení, za tuto pravdu je »odměněna« propuštěním z práce. Tato skutečnost je výsměchem naší zkorumpované demokracii.

Řada z nás má také obdobné informace. Ale to ČT neukáže!

Protože jste také byl vojákem, jistě sledujete resort obrany. Nejmenuje se dnes spíše ministerstvo války, uvědomíme-li si, že proaktivně dovážíme jedné straně ozbrojeného konfliktu na Ukrajině zbraně? Co říkají této situaci třeba občané v obci, kde žijete, protože jste komunálním politikem?

Občané malých obcí, včetně té naší, jsou politikou znechuceni. Bohužel kromě televize a rozhlasu ale nemají možnost zjistit, kde je objektivně pravda. K jiným zdrojům se nedostanou, až na výjimky. Jejich světonázor je potom touto nepříjemnou eskalací značně ovlivněn. Řadě občanů jsem začal přeposílat jiné informace, než ty z ČT a ČRo, a hodně se divili. A velmi správně je v otázce zvýrazněna ona podstatná proaktivita. Ano, je to Česká republika, která nejvíce i vojensky pomáhá Ukrajině.

Proč tomu tak je?

Proč tomu tak je? Proč nepomáhají Německo, Francie, Velká Británie a další západní země? No, nechtějí se stát náhodným terčem, to je jasné. Amerika si uvědomuje, že je třeba slovanské země poštvat proti sobě, udělat z Ruska hlavního nepřítele. Je to přesně v duchu citace bývalého německého kancléře z let 1871–1890 (a pruského kancléře 1862-1890) Otto von Bismarcka, který již tehdy řekl, že mohutnost Ruska může být podkopána oddělením od Ukrajiny a následně s pomocí zrádců dotáhnout vše k nenávisti vůči všemu, co je ruské.

To se dnes děje a ČR na čele s naší vládou tomu napomáhají. Slyšeli jsme snad od nich alespoň jedinkrát – tak dost, pojďme jednat u kulatého stolu, zastavme boje a dohodněme se, nabízíme jednání v Praze, případně jiném místě ČR? Zato o to více harašíme další vojenskou pomocí, což naposledy potvrdil i šéf horní komory Tchajwanec – nebo snad Ukrajinec? – Miloš Vystrčil.

Co jste si pomyslel, když ministryně obrany řekla, že po Velikonocích vyrazí do USA žádat o americkou vojenskou základnu na našem území? Takový požadavek Američané ani nevyslovili…

»Vojenská základna v ČR není na stole – ale já ji chci,« prohlásila zdatná válečnice, která ale o zbraních a zbraňových systémech nic neví, a neví, co mohou způsobit, jaká utrpení atd. Je zajímavé, že občané od ní nikdy neslyšeli, že by se také mohlo jít cestou vyjednávání, cestou diplomatickou. Ne, ministryně řinčí jen zbraněmi. Proto lze říci, že není nic horšího než »iniciativní blb«. Američané sami jsou zaskočeni a možná i zděšeni, že »nějaká Černochová« chce, aby u nás byla vojenská základna. Oni to nepotřebují, vždyť ji budou mít vedle u Slováků a v Polsku.

Navíc ministryně Černochová není sama. Lze sem zařadit další – senátorku Němcovou, poslankyni Pekarovou Adamovou a další. Očekával jsem, že ženy budou mít jakési mateřské, rodičovské, humánní cítění, že jim válka bude odporná, že se budou snažit apelovat na jiná řešení než ta, která prosazují. Jedna posílá zbraně, druhá by postavila Putina před vojenský tribunál a hovoří o něm jako o druhém Hitlerovi, třetí vykřikuje, že v důsledku války »nemůžeme žít nad poměry a nezdravě zvyšovat platy« v dnešní drahotě. Zrovna ona s platem 243 800 Kč měsíčně! To občanům nevadí? Mně tedy ano!

Takže je pravdou, že Američané nepřišli s požadavkem umístění základny na našem území. Je to zbožné přání válečnice, která si ale neuvědomila, že mandát od občanů na toto nedostala. Takže nechť si svá přání dává doma na Vánoce pod stromeček a neotravuje tím prosté občany. Nikdo tady o cizí vojska nestojí. To je i vzkaz Michaelu Kocábovi, který by si to také přál a tvrdí, že občané o tom nic nevědí. Já mu vzkazuji, že vědí a o přítomnost Američanů nikdo nestojí. Pokud ano, je zde referendum. To by mělo rozhodnout o přítomnosti vojsk. A já jen doufám, že neuzavřeme s Američany podobně děsivou smlouvu jako naši slovenští sousedé. Tedy mé doporučení je, aby ministryně Černochová raději nic nevyjednávala.

Pokud budeme směrovat více než dvě procenta HDP na zbrojení, o to méně připadne na školství, sociální péči, zdravotnictví, důchody, pomoc potřebným lidem… Jak prožívají občané vašich Dešenic nárůst cen všeho? Na vesnici se přeci jen žije levněji, viďte…

Na vesnici se možná v něčem žije levněji, ale zvyšování cen dopadá i na nás. Malé prodejničky mají zboží podstatně dražší, z čehož vyplývá, že nakoupit musíte jet autem do města (cca 20 km) nebo v případě pohraničí vedle do Německa. I tam se ale ceny zvedly. Takže z původních cca 37,50 Kč dnes za litr benzinu dáte o 10 Kč víc. Dotýká se to nejen důchodců, kteří sice dostali přidáno, ale zdaleka to nepokrývá zvýšené náklady.

Dotýká se to i běžných lidí, pendlerů, podnikatelů atd. Já jsem například platil zálohy na elektřinu 1100 Kč měsíčně, nyní mám zálohu ve výši 3000 Kč a nevím, zda bude stačit. Zálohu na plyn jsem měl ve výši 480 Kč, dnes i tuto zvedl dodavatel na 840 Kč měsíčně. Zvýšily se ceny vodného, stočného a za likvidaci odpadů – zvedají se každoročně. Z toho vyplývá, že i když nám vláda velkoryse v červnu přidá v průměru 1000 Kč, stejně to zvýšené náklady nepokryje. Životní úroveň jde dolů, lidé začínají šetřit, kultura a sport jdou stranou, omezíte výlety, dovolené a budete jen počítat a počítat. Přitom vláda se jen usmívá, že je na vše připravena.

Denně jsme masírováni o mohutné podpoře Ukrajincům. Nic proti, ale už dnes se ví, že mezi nimi je veliká část, které tato pomoc nenáleží, je zneužívána, a to na úkor našich lidí, o které se pětiprstá koalice nestará. Mluví se o protestech … ale máme nouzový stav, lidé se bojí. Co bude dál, lze jen těžko předjímat, ale nic dobrého to nebude.

Změnilo se v Dešenicích něco od dob vašeho působení v čele obce?

Změnilo. Působil jsem v Dešenicích dvě volební období od roku 2006 do 2014. Bylo to období, kdy jsme se potýkali s hlubokou ekonomickou krizí, která vlastně obě období zasáhla. Přesto se podařilo z dotačních programů dosáhnout na mnohé, o čemž svědčí více než 120 milionů korun získaných pro městys a integrované obce, a to ve všech sférách života.

I když komunisté v roce 2014 ve volbách zvítězili a byl to historicky největší úspěch v polistopadové historii, po zradě koaličního partnera jsme odešli do opozice. Celá dvě volební období, ale i následně poté zde probíhal bohatý společenský, kulturní a sportovní život. To vše zarazila pandemie a dnes nám vnucovaná válka na Ukrajině. Lidé více sedí doma, jen jednotlivě se účastní společenských akcí, vytratilo se běžné setkávání, občané zpohodlněli, a to vše vidíte i v návštěvnosti restauračních zařízení, která se jen tak tak drží nad vodou. To je změna zásadní a jen těžko se bude napravovat.

Monika HOŘENÍ